28/03 - 03/04

28-03-2011 Maun, Bostwana

V deset hodin se mám vrátit do Delta air, možná se najde místo v letadle ve 13h. Ještěže jsem se do kanceláře pilotů vydal o něco dříve, chvíli po mě přichází Adam a ptá se po letech. Nevím, jestli to je úplně rozumné, v tomhle horku a znovu lehce větrném počasí, nasypat do sebe oběd před letem, ale nemám na výběr, hlad je sviňa. C206, Frank a já, dva platící cestou do Leroo a zpět prázdní. Každý let 35min., jediným zádrhelem je nefungující intercom, takže si spolu moc nepopovídáme, ale Franka zlehka slyším, což se na zpátečním letu bude hodit. Opět je to poušť Kalahari, na let do delty si ještě asi musím počkat. Angličtina při komunikaci s ATC asi dnes není pro moje uši, chytám jen opravdu to nejnutnější. Co hůř, vzhledem k široké enklávě pilotů z JARu, je afrikánština ve sluchátkách slyšet častěji než je zdrávo a pak člověk neví už vůbec nic. A ještě do toho trávit oběd, no potěš. Povrch stripu Leroo La Tau je znovu rovnější než asfaltová dráha ve Vodochodech, lehkým překvapením je naprosto maskované elektrické vedení těsně před prahem dráhy, takže utopení přídě hluboko pod horizont po jeho přelétnutí je rychlé a nesmlouvavé. A přistání znovu jak do peřiny. 

Zpátky si hlídám 4500 FT a k mé radosti mi řízení zůstává v rukou až do dosednutí v Maunu. Jen někde v dáli slyším Frankovy poznámky a komunikaci s ATC. Jako druhý, dráha 08, na finále vyvážení plně “těžký na ocas“, dvěstěšestce se moc nechce do výdrže, když je plná (čti většinou 100 kg přetížená). To sice není náš případ, ale jako trénink do budoucna se to snad bude hodit. Těsně před dráhou Frank přece jen trochu koordinuje můj um, neb znovu, zprava mám cit dřevorubce po obrně, ale i tak opouštíme první pojížděčkou. Oslňující výkon to sice asi nebyl, ale mašinu jsem nerozbil a nikoho nezabil.

V hotelu zase transformuji smysly na pocit dovolené, kéž bych ale mohl tuhle část dne prožít mimo realitu. Bohužel, v bermudském trojúhelníku mezi barem, kulečníkem a bazénem už není jediného neprozkoumaného centimetru, tudíž se není kde ztratit. 

29-03-2011 Maun, Botswana

Do vzduchu jsme se sice už párkrát dostali, ale frustrace z nejistých pracovních nabídek nás nutí k plánování přesunu do Namibie. Autobusem kousek za hranice, pak vlak, dva dny zůstat ve Windhoek, týden ve Swakopmund a zpět do Maunu. Pátek to rozhodne. 

V kempu se pak láskyplně staráme o místní hladové zvířectvo, kočce kupujeme granule a novému psu (pojmenován Kaiser, vypadá jak Němec =) konzervu masa. Člověk se snaží udržet výdaje na uzdě, ale když ne náklonnost dopravců, tak aspoň těch zvířecích duší přijde vhod k částečnému navrácení hrdosti a dobrého pocitu, ehm. Ne, že bych neměl rád zvířata, ba naopak, ale vypadáme jak zoufalci.

Večer jsem trochu zchlazen informací, že do Namibie potřebuju o vízum požádat v předstihu. To říkají stránky českého Ministerstva Zahraničních Věcí, ty namibijské se omezují na informaci pro všechny návštěvníky země se stejným pravidlem – vízum maximálně 90 dní a jeho získání kdykoliv, kdekoliv při vstupu do země. Píšu na uvedený mail pro potvrzení informace, schránka zrušena. Gut, tak jindy.  

30-03-2011 Maun, Botswana 

S odevzdaným pocitem kráčím do Delta Air jako každé ráno. Lety nejsou, ale Kevin je dnes nějak upovídaný a upřímný. Moc dobře se poslouchá, že mě mají v Deltě rádi a být místečko, tak bych byl nejspíš naverbován, ale je tu X dalších ALE. Opět z důvodů pověrčivých o nich pomlčím, už tak jsem se opovážil prozradit dost, ale pokud se věci pohnou, další měsíc kempování mi za to stojí! Nemám co ztratit, na Namibii minimálně do konce dubna zapomínám. Během týdne se nicméně vrací pilot z Namibie, který hledal dříve práci i v Maunu, ale nakonec ji našel tam. Čeká na vyřízení pracovního povolení a ostatních byrokratických nezbytností, aby mohl začít lítat, takže ušetří dny na svém vízu setrváním v Maunu. Jsem zvědav, jaké informace přinese, jestli má cenu nad případným přesunem západně vůbec uvažovat. Navíc mám pár dalších kontaktů od rodiny i přátel na různé české duše, piloty i ne piloty, pohybující se v Africe, ale zatím ticho po pěšině.

31-03-2011 Maun, Botswana

Herbert. Další pilot, nová konkurence, tentokráte z Holandska. Šest týdnů se snažil bezúspěšně sehnat práci v Namibii, ještě v době kdy vláda, podobně jako v Maunu, vydržovala místní piloty, takže nastavila hranici 2000h pro získání pracovního povolení. Nemožné, dle posledních zpráv ale tenhle nesmysl už zase neplatí. 

Vyzrazujeme mu výhody hotelu Sedia a za půl hodiny už táhneme jeho věci z Audi kempu do míst našeho přechodného bydliště. Seznámení s prostředím, na otočku do města na oběd a nakoupení proprietek na brai. Herbert (jinak taky Ginger – je to zrzek) je podobně jako já vystudovaný “airliner“, navíc pod křídly KLM, přesto ho krize v Evropě vyhnala taktéž na černý kontinent. A co víc, stejně jako já nakonec poznal, že tohle je lítání, které teď potřebujeme v žilách. Autobusáky můžeme dělat později, když už na tohle nebudeme mít koule, věk, myšlení ani čas. Že, Špilko?! ;) 

Kočka tloustne. A dostala velmi nápadité jméno – Kitty.

 01-04-2011 Maun, Botswana   

Jen Lyden zůstal na letišti a čeká na svůj let. Když ale sedím v hotelovém baru, pozoruji peklo na obloze a bazén přetékající silou deště, něco mi říká, že do tohohle místní piloti – kovbojové, už asi nepůjdou. A to se tady lítá VFR s dohledností GPSky na palubce. Snad bude zítra klidněji, vypadá to na další volný let.

Z nouze tentokráte večeříme v restauraci uvnitř Sports baru. Tady moc dobře ví, jak z lidí vytáhnout další peníze a zároveň zkazit poměrně chutný pokrm. Slanost pizzy ze mě vysává i poslední zbytky morgana s colou a z pokrmu celkově dělá poněkud jednotvárné gurmánské utrpení. Celkově mám taky po krk tamní “zábavy“, mizím do kempu s úspěšností páry nad hrncem. 

02-04-2011 Maun, Botswana 

S Frankem se domlouvám na místečko v letadle v jednu hodinu odpolední. Adam se začíná projevovat značně vypočítavě, ulovil dnes dokonce tři lety, v relativním slova smyslu. Jeden z nich je právě ten můj, který se snaží vyměnit za jiný u Mackairu ve stejný čas. Ani mě nehne, nechodím si sem zalítat, ale navázat vztah s dopravcem. Stejný let nakonec nevědomě v kanceláři slíbili i Gingimu. Shit happens, byl jsem první. 

Znovu dvěstěšestka s nefungujícím intercomem, takže to bude spíš o hluchoněmé komunikaci než výcviku, ale každá minutka ve vzduchu je super. Do Xaraxai vezeme pár v pozdních letech, pán značně rozverný, ale před letem se pro jistotu  křižuje. Letiště je dnes značně vytížené, doba pojíždění a vyčkávání se přibližuje většímu mezinárodnímu letišti. O komunikaci jen krátce, neb téměř ničemu nerozumím a ani Frank se místy netváří jistě v potvrzování informací. Že prý je to ale nakonec jedno, když je průšvih, je to poznat v tónu řídícího a člověk začne dávat větší pozor. Obvykle horký den, delta se zdá méně vodnatá, než bylo v mých představách, ale zřetelné, všudypřítomné bažiny zadržují vody víc než dost. Zvěř se ale schovávají před ostrým Sluncem, zahlédnu jen pár slonů. Orientace v deltě se zdá zpočátku obtížná, ale po identifikaci několika stripů se člověk cítí vcelku v obraze. Přímé přiblížení na dráhu 27 znovu potvrzuje Frankovy zkušenosti a kvality, stopky nedisponují takovým rozsahem, aby bylo možné změřit dobu mezi pádovkou a dotykem kol. Nádhera. Několik portýrů zrovna vykládá Cessnu Caravan společnosti Major Blue se zásobami pro lodge, my se loučíme s cestujícími a zpět zase sami. 

Lehký rozlet, pravá zatáčka a rozehnání stáda buvolů z pod stromů, divočina… Dostávám opratě a stoupáme na 7500 FT, abych se v deltě ještě více zorientoval. Pakliže let mezi Maunem a stripem Xaraxai vede přímo srdcem delty, poznávám její podstatnou část. Intercom nejenže nefunguje, ale jako bonus produkuje opravdu líbezné tóny, takže se z mých sluchátek po zbytek letu stává pouze dobrá redukce hluku. V Maunu to posazuje tentokráte Frank a já hledím, naše dvěstěšestka padá k zemi až při 40 KT (!). 

Frank krmí éro, jelikož ho čeká ještě vyhlídka, tak alespoň užívám odlet neskutečně hlučného Fokkeru 28 jen několik desítek metrů od dráhy. Přísahám, že mít zavázané oči, přemýšlím, co je to za bojový letoun. A pak taky chápu, proč tohle zvěrstvo nelítá v Evropě, by se pak Ruzyňské letiště asi prohnulo, při objednávce plastových oken pro půlku republiky.

03-04-2011 Maun, Botswana

Večer se mi sólo lehce protáhl, takže vedro zabíjí a únava mě mučí víc než obvykle. Ve městě nejsou vůbec žádné lety a Zrzek mě začíná něčím iritovat. Hlavně ve chvíli, když jdu za piloty do Delty a on mi visí na zádech, alespoň vím, jak se asi cítil Lyden se mnou v Mackairu, že. Nemůžu se ho zbavit, tak po poledni iniciuji odjezd zpět do hotelu za Lydenem a v nepozorovanou chvíli, se smažíc pod africkým Sluncem vydávám do města. Díkybohu za Combi, už jsem myslel, že půjdu (doplazím se) až na letiště pěšky, zapomněl jsem, ona je neděle. Nečekal jsem zázraky, ale jsem rád, že jsem chlapce viděl o samotě. 

V Choppies ještě střídmě nakupuji, hlavně izolepu. Velkou, pevnou a hodně, jelikož malí zrzaví afričtí přátelé už dokázali zespodu můj stan prožrat na tolika místech, že se cítím jako ubytovna s bezplatnou donáškou písku samotnými hosty. Tak a teď to zkuste! Mimo to jsem se taky vrátil o nějakou dobu zpět, ušetřil 70 BP a zabil dvě hodiny nudy praním svého ošacení v umyvadle. Ke konci už si připadám profesionálně jak Popelka v potoce. Akorát mi nějak to plánování letu nevyšlo, ruce jsou ždímačka na nic, Slunce zapadá asi za dvě hodiny a v noci značně padá rosa. Snad to nikdo neloupne.  

Kaiser si s námi pochutnává na brai, Kitty dostává výjimečně konzervu. Nějak ale za poslední dny strašně přibrala. Jako profesionální veterináři tedy googlujeme příznaky těhotných koček a diagnózu potvrzuje MVDr.Lyden. Sakra, na rodinu ještě nejsem připraven, hlavně finančně. Ráno moudřejší večera a nový týden přede mnou.