21/03 - 27/03

21-03-2011 Maun, Botswana

Bouřka v noci sice hezky osvěžila vzduch, ale taky s vervou usilovala o můj spánek. Obvyklé ranní kolečko nezajistilo jediný let. Po obědě se s nejistotou znovu vydávám do společnosti Delta air a na můj vkus drzým způsobem, si říkám o volnou sedačku v letadle. Heh, kupodivu to funguje. Není to sice let do delty, nýbrž na opačnou stranu, do pouště Kalahari, destinace Shadow Via, ale i tak jsem rád. Konečně se ocitám na rozpálené letištní ploše na druhé straně oken, pomalu ale jistě nenáviděného, terminálu. Frank (Němec, 3 roky v Maunu) budiž mým průvodcem v kokpitu letounu Cessna C210. Stejný motor jako C206, zatahovatelný podvozek, cestovka 160 KT, bude snad i trochu zábavy. Pohled našich dvou cestujících, mladého páru, na nás a letadlo, je přesně stejný, jako když jsem v Česku vítal kamarády, kteří s malým lítáním neměli vůbec žádnou zkušenost. Pravda, zažít tohle lítání poprvé v Africe musí být dvakrát takový zážitek. Nezbytná instruktáž postupů pro zvracení, neb je docela větrno a ze západu se ženou černé probleskující stěny. Lehké nasycení motoru, jeho následné probuzení spolu s několika málo funkčními přístroji na palubce. Hlavně, že GPS a komunikace funguje, ehm. Když Frank navazuje spojení s věží, neslyším z druhé strany moc angličtiny. Po pár hlášeních se v tom ale dá zorientovat, aby aspoň člověk věděl kam to ohnout po odletu. Frekvence věže v okruhu 20 NM od letiště, pak ARRIVAL jen pro potvrzení opuštění CTR a veškerá komunikace pod 6000 FT se odehrává na frekvenci 125,5. Řekl bych klasické lítání VFR, akorát na jedné frekvenci všude. Půlhodinka cesty touhle stíhačkou ubíhá jak nic a loučíc se s turisty se těším na náš zpáteční let, budeme prázdní. Jen tak mimochodem, strip Shadow Via je nečekaně dobře značený, a udržovaný tak, že není cítit sebemenšího výmolu. Neřekl jsem půl slova, ale i Frankovi bylo asi jasné, že zpáteční let nebudeme provádět úplně dle standardních postupů. =) GEAR UP, rozlet na 130 v ose stripu, ostrá levá v deseti metrech nad zemí, HDG 348° a na maximálce v této “hladině“ setrváváme pár minut. Pohled na úplně rovinatou krajinu Botswany a stín kopírující floru pod námi je příjemnou satisfakcí za čekání na můj první let. Stoupáme o něco výš a dostávám otěže. Ono vlastně není moc co řešit na přímém letu, ale pohybovat se mezi bouřkovými mraky je nepřetržitý boj s udržováním výšky. To se mi vcelku daří a mimo hovory užíváme bohovský pohled na izolované bouřky a z nich padající záclony provázené řadou záblesků. Velmi krátké finále mi prozrazuje, jak je dráha 08 neskutečně zvlněná. Kdo zná tento pohled na ruzyňskou 24, dejte na druhou a jste doma. Ještěže se hned vedle s urputnou snahou a rychlostí botswanských dělníků staví dráha nová.

Horko a dusno mě znovu zabíjí, zalézám do nory v ostudný čas, tentokráte však s příjemným pocitem. 

22-03-2011 Maun, Botswana

Znovu celá série bouřek prostupující až do dalšího dne. Na letišti vůbec nic, mrtvo. Jen Lyden je víceméně přijat do Mackairu, ale má to ještě jeden háček. Za dva týdny se vrací majitel, který to všechno musí posvětit a vlastně ani neví, kdy by ho mohli přijmout, možná teď, možná v červnu. Takže v Mackairu je přetlak a vůbec, nezáviděníhodná situace, která ve mně nevyvolává ani tak závist, jako spíš otázky. Uvidíme za dva týdny, třeba se budu moct závistí užrat. 

Dvacátého třetího se ráno snažíme nahnat člověka, se kterým jsme si předešlý den domluvili na sedmou hodinu ranní, našeho šatníku praní. S přesností a jistotou se neobjevuje ani o půl osmé. No nic, bereme ‘special‘ za město a odevzdáváme ošacení snad v jediné fungující prádelně v Maunu. Příjemných 30 BP plus cesta se vyplatí, neb v hotelu se nestydí účtovat si 10 BP za jedno vyprané tričko!?   

 V BA se objevují další dva piloti bez práce. Jeden z nich je vlastně ona, abych byl přesný, což prozrazuje neprostupná horda těl místních pilotů kolem jediného stolu. Trocha soutěživého ducha nakonec není od věci, takže výzvu přijímám. Tedy, co se bojů o práci týče, že ano.

Následující den se nezdá o moc jiný, jen stůl v BA začíná být očividně malý. Znovu mě trochu začíná ubíjet ten stereotyp, pro oživení situace tedy rozesílám pár životopisů do Tanzanie, na Zanzibar. Jen z Tanzanie přichází zpráva o volných místech na C206, C210 a PC12 s typovkou a patřičným náletem. Inu, už jen, že se někdo na dálku pozastavil nad mým CV, je vcelku povzbuzující, ale zůstávám nohama na zemi, do Tanzanie míří většinou právě lidé z Maunu s náletem 1000-2000h. 

Odpoledne se vydáváme vyzvednout naše ošacení z prádelny, na Lydenův popud o něco dříve, kdyby to náhodou už bylo hotové. Ještěže jsme přijeli o hodinu dřív, ze sedmnácté hodiny, kdy mělo být vše k vyzvednutí, se po pár pivech stává hodina devatenáctá. S takovou vervou se tu pracuje asi všude, už se těším na otevírání nové letištní dráhy v roce 2057. Na druhé straně může naše uspěchaná Evropa tohle životní tempo jen tiše závidět, nikdo tu není vystresovaný, nevrlý, otrávený, s výrazem právě spolykaného půl kila kyselých rybiček.

24-03-2011 Maun, Botswana

Zvláštní den. Lyden hned z rána hledá telefon, který včera nejspíš zapomněl v internetové kavárně a mě celý den nesedící čočky vhání slzy do očí a házejí nervy do kýblu. Jinak rutina, tečka.

25-03-2011 Maun, Botswana

Kromě dopolední debaty v BA není den nikterak produktivní. V druhé polovině dne se znovu začínáme koupat v brandy a připravujeme gril na večerní brai. V pět mi volá Adam (nový pilot bez práce ve městě), že nás vyzvedne na předem domluvené rybaření, i s Morganem. Kousek za Audi kempem se tři koupající třpytky marně snaží nahnat večeři v řece Lodge, my ostatní jsme si hovězí úlovky pro jistotu zajistili už odpoledne ve SPARu. 

Přece jen se ale dvě malé chudinky nechaly přesvědčit trojháčkem. Pořád to ale nestačí k nasycení, takže cestou zpět stavíme v Adamově domě a bereme pár úlovků z předchozího dne. Trochu hlučnější brai díky skříňovému subwooferu v půlce kufru jeho Toyoty Corolla, kterou se následně přesouváme do Sports Baru. Ano přátelé, je pátek, ale v obvyklém doupěti mrtvých mozkových buněk je kupodivu pusto. Důvodem budiž fusbalový turnaj v BMC Sports centru pro širokou veřejnost. Přijíždíme právě ve chvíli, kdy se akce sportovní vždy plynule mění v alkoholové, takže není nouze jak o zábavu, tak vzpomínané vylité mozky. Mimo to jsem ale aspoň poznal jinou část Maunu, další kousek místní kultury a taky dva Angličany v mém věku, působící zde jako dobrovolníci, učí ve škole. Na jejich jména ale horko těžko vzpomínám.

26-03-2011 Maun, Botswana

Lydenovi se večer povedl řádně, vstávání je tedy kruté, ale na letišti musíme být neúprosně každý den před osmou a nejlépe před ostatními, poptávat lety a chytat šéfpiloty. Lyden ku dobrému jménu v Macku přidává další let, zatíco já si den užívám znovu pendlováním mezi operátory, BA a dalšími občerstvovacími stanicemi. Jednou z nich je podnik Barcelo’s, kde se člověku dostane pokaždé jiných služeb při objednání stále stejného menu. Jednou jsou masa dvě za cenu jednoho, podruhé naopak, jednou přisypou i hranolky, podruhé se burger na talířku cítí tak sám. Ne ne, hledat v tom logiku je opravdu ztráta času. 

27-03-2011 Maun, Botswana

Tak už asi definitivně mám novou oficiální spolunocležnici. Teda jestli se dvě noci v řadě počítají za vážný vztah?! Pakliže ji slyším pokaždé jen ulehat a ráno si ji dovoluji budit zvukem zipu mého stanu, věrné to stvoření za trochu zbytků vrní v předsíni mého stanu každou noc a hlídá nezvané hosty. 

Dvě hodinky stačily na všechny nezbytné obchůzky na letišti i jinde, takže znovu lehce promoklý den trávíme v hotelovém zázemí. Neděle je vždy slabší, zítra to začne snad zase pořádně nanovo.