11/04 - 21/04

11-04-2011 Maun, Botswana

Z rána ani nejsem schopen většího slova, přejeme si navzájem mnoho štěstí a potřásáme pažemi. Už teď ale vím, že mi ten magor bude chybět. Na letišti je znovu atmosféra spíš pohřební, jediným rozptýlením dne mi jsou příchozí zprávy od putujícího Lydena autobusem do Gaborone. Kam přijíždí nečekaně na čas, v patnáctou hodinu odpolední, ale cesta musela být více než zajímavá. Luxusní dálkový autobus, vyřazený žlutý školní americký, spolu se stovkou cestujících, musel být jistě jedním z povedených afrických zážitků. 

12-04-2011 Maun, Botswana

Východ slunce při čaji v Bon Arriveé pěkně hřeje, zřejmě nás čeká další idylický den na letišti. Nakonec zůstává jen u hezkého počasí, všechno ostatní se pěkně komplikuje a vítr zvedá jen pesimistické nálady. Žádosti o pracovní povolení a trvalý pobyt Morgana z Air Shakawe a Jamese z Delta Air jsou zamítnuty. Pořád dokola se opakující problémy s nabíráním místních pilotů a jejich upřednostňování vládou před zahraničními tedy neustává. A tohle má být nejspíš odplata. Nejsou sami, dva piloti ze společnosti Wilderness již byli odvolání do jejich pobočky v Zambii, leč i zde jsou problémy podobného rázu. Všechny jejich žádosti i následná odvolání byly odmítnuty a víza v jejich pasech vypršela. Morgan by někoho nejradši zabil, Jamese pro jistotu ani nevyhledávám, horkokrevný Angličan. Začínám mít pocit, že sehnat práci nebude až taková výhra, všechna tahle byrokracie se zdá jako další, nekonečný a ještě těžší boj. 

13-04-2011 Maun, Botswana

Zima klepe na dveře, noci začínají být chladnější a můj letní spacák to pomalu začíná vzdávat. Ještě lepší pocit mám ve sprše, rezervoáry teplé vody jsou úspěšně vyprázdněny turisty z “trucku“, který v kempu vždy staví na dva dny, absolvují krátký pobyt v deltě a pokračují dál. Tyhle akce pořádají většinou anglické cestovky, zahrnující putování po Africe po 14, 30 nebo 48 týdnů. Nápisy na náklaďácích “The Real African Experience“ zní ovšem poněkud směšně, lidé tráví celé dny na cestách za okny náklaďáku a vypadají sami spíš jako atrakce, než příroda kolem. Proti gustu žádná, ale tahle komerce vyvolává úsměv na tváři většiny kolemjdoucích, jakkoliv se zdá tříměsíční putování z Keni do JARu zajímavé. 

Se žhnoucí koulí v dáli na východě se vše začíná hezky oteplovat, jen místní zůstávají navlečeni ve vrstvách svršků, zatímco nám Evropanům je stále dobře pouze v tričku a kraťasech. Odpoledne už se ale naopak potím při praní svého ošacení. Při té příležitosti potkávám dvě Švédky, které zůstávají asi na týden. V rámci svých studií se vydaly taktéž napříč Afrikou, přičemž cestují na vlastní pěst bez plánu a zatím nejdelší čas strávily ve vesnici Masájů v Tanzánii. Konečně nějaká další společnost mimo Zrzka a snad rozptýlení na dalších pár dní.

Dopoledne se zdá aviaticky bezúspěšné, odpoledne ale zkouším společnosti znovu, zítra bude možná volný let s Jamesem v Delta Air. 

 

14-04-2011 Maun, Botswana

Co to do… je?! Vnější plášť stanu u vchodu rozpáraný, kočka vystrašená k smrti. Nejspíš se některá z dalších snažila dostat k jídlu, ukrytém pod mým stanem a narazila na Fatty – moje mourovatá, kterou jsem byl nucen přejmenovat v důsledku neúměrného tloustnutí. Ne, těhotná asi určitě není nakonec. 

James začal lítat sám asi před třemi týdny, od Roye (šéfpilot) ale přece jen dostávám povolení k letu. Dostatečně dlouho před letem jsem v terminálu, ale nikde žádný portýr ze společnosti, který by mě protáhl letištní kontrolou. Pořád musím eliminovat vzezření pilota hledající práci, imigrační úředníci jsou tady všude a neradi nás vidí. Těsně před jedenáctou probíhám terminálem a James už mě na stojánce nervózně vyhlíží. Letíme do pouště Kalahari, destinace Glassfields, zhruba hodinka letu. Naše dvěstěšestka je vybavena “stall kitem“ (laicky výbava pro lepší aerodynamické vlastnosti při nízkých rychlostech), stoupání je jako ve stíhačce a nad koncem dráhy jsme 1500 ft nad zemí. Na druhé straně ale znovu nefunguje intercom a Jamesova britská angličtina, už na zemi dost náročná, je pro mě přes hluk v letadle úplně cizí řečí. Stoupáme FL085 a 30NM před GLA se snažím udržovat ustálené klesání až k destinaci. Pravým, hodně malým okruhem na dráhu 24, která se mi na chvíli ztrácí za křídlem, se při Jamesových pokynech snáším až na práh stripu, kde éro s příchodem pádovky nemilosrdně přibíjím na zem. Obratem nabíráme dva pasažéry a hrneme to zpět. Komunikace se mi zdá už mnohem jasnější do chvíle, než se znovu ozve z věže ženský hlas. Jak mi už dřív říkal Frank, tuhle hodně rychlou paní se člověk prostě musí naučit nazpaměť. 

Zaháním hlad a zkouším znovu štěstí v kanceláři Delty na zítřejší lety. Bez očekávání se zase vylouply dokonce dva. Na první, znovu s Jamesem, dostávám lístek ihned, jelikož odlet je v 6:30 ráno a Tyronův let si mám přijít potvrdit během dopoledne. 

Celkově dost úspěšný den, večer ještě dostává Ging na prdel v kulečníku a baví mě svou nevrlostí z prohry.

15-04-2011 Maun, Botswana

4:53 jsem z rána na displeji svého telefonu neviděl hodně dlouho. Být to cokoliv jiného, letěl by do druhého kouta mého rozlehlého apartmá. Pro tentokráte mu to promíjím a kopu se ze spacáku kvůli letu svému. V půl šestou se blížím k, v kteroukoliv jinou denní dobu značně rušné, hlavní silnici a dochází mi to. Ticho, tma, ani nohy nikde okolo, natožpak taxi. Zkusím to na nejbližší křižovatce (odbočka do usedlosti). Za dvacet minut se dočkávám a v terminálu čekám na Jamese, až si mě vyzvedne. Dle očekávání se objevuje v jeho obvyklé náladě a konverzaci horko těžko rozvádím na “Good morning“. První jeho přepnutí přichází po usednutí do letadla, pozitivní pohled i slova z jeho úst, i když intercom opět nefunguje. Na věži se ještě očividně spí a paní se probouzí až při narolování na dráhu a našem rozhodnutí samovolně opustit řízené letiště. Jsme povoleni do Xaraxai, mě už známé destinace a 206 zase stoupá jak urvaná, čemuž pomáhá i ranní chladný vzduch. Nést se vzduchem za východu Slunce v Africe, je docela příjemný zážitek, řeknu vám. V dáli na horizontu se zatím červená polokoule stává čím dál větší i jasnější a probouzí celou deltu Okavanga k životu. Najít destinaci bez GPS je poměrně mazaným počinem, avšak ne nereálným, proto se snažím udržovat track pouze podle mapy. Těsně před Xaraxai přebírá James znovu řízení a provádí standardní úkony. Právě ve chvíli, kdy potvrzuje volnou dráhu 27 a přistání vytažením plných klapek, kdesi z roští vybíhají 2 velcí pštrosi. Pro jednou je mi Jamesova angličtina zřetelná i přes všechen hluk. Jeho nesmlouvavé FUCK OFF na adresu těch dvou zmatených chudáků bylo slyšet z kokpitu snad v půlce dráhy. Nakonec v úleku nabírají ten správný kurz mimo dráhu, na které zůstávají, až doteď neviditelní, ptáci orlům minimálně velikostí podobní. Jejich slot pro odlet ale nebyl vybrán zrovna ve šťastnou chvíli. Jeden z nich to dostává do hlavy naším pravým křídlem ve výdrži. Naštěstí to bylo nejspíš jen líznutí, pohledem dozadu vidím jeho koordinovanou pravou zatáčku bez vývrtky. Pro dnešek jedno ze zajímavějších přistání, ještě, že to umělo všechno rychle běhat a lítat. Už jsem ale viděl na obrázcích rozpůlené křídlo i žirafí krk. 

Při vzletu proti slunci vidím kulové, ale pravou zatáčkou těsně při zemi se znovu ukazují krásy delty. Stádo slonů provádějící ranní hygienu v jedné z mnoha tůní, hned vedle žirafy okusující vrcholky stromů a konečně taky pěkná tlupa lvů, číhající na svůj přísun potravy. Impaly se už blíží jejich směrem, budou asi hody. 

Když se pak zpátky v Maunu loučíme s našimi pasažéry, americký pár v pozdních letech se mě vyptává, odkud pocházím. Jako obvykle vydrolím z úst naši malou zemičku a pán odvětí: „Mluvíte česky?“. Bývalý voják z Arizony studoval dlouhou dobu češtinu pro styk právě s Českou republikou. Pakliže se omlouvá, že mnoho zapomněl, konverzace v mojí mateřštině příliš nevázne. Avizovaný odpolední let s Tyronem je pak zrušen.

Jsem celkově docela unavený, večer jen krátká plavba na lodi Kapitána Morgana v moři Coly, na Sports Bar dnes kašlu. Před spaním ještě znovu zpestření pěveckým a tanečním uměním místních dívek, z velké části samotných servírek z hotelu. Pro ostatní hosty to může být při jejich krátkém pobytu docela zajímavý zážitek, pro nás už jen určitá součást dne, opakuje se to zhruba dvakrát do týdne.

16-04-2011 Maun, Botswana

Vstávání je minimálně zajímavé, ale razím na letiště, Ging zůstává spokojeně ve svém apartmánu po zbytek dopoledne. A stálo to za to každopádně, zítra mě znovu čeká hned z rána let s Jamesem. 

17-04-2011 Maun, Botswana

Po zkušenostech jsem předešel případným komplikacím a objednal (zavolal kamarádovi jedné z recepčních) si odvoz předchozí večer. Navíc je neděle, takže tím tuplem horší dostupnost jakékoliv přepravy. Na letišti se potkávám se znovu dobře naladěným Jamesem, haha. V letadle je ale už zase jako vyměněný a konečně funguje i intercom. Stripy KWARA a XAKANAKA jsou vzdáleny asi třicet minut od letiště v Maunu a mezi sebou asi 5 minut. Vycházející slunce pomalu začíná prohřívat nasávaný vzduch a vítá zvěř do nového dne. Blížíme se k destinaci a James se hezky poslouchá i pozoruje při postupech pro přímé přiblížení na dráhu 30. Při 70 knotech přelétáváme stromy před prahem dráhy, potápí příď a plavně přechází do výdrže až k polibku země. Nabíráme dva kusy lidského carga a startujeme pro zbytek materiálu do Xakanaky. Je to jen malý bžuch, ale najít destinaci mi dává pěkně zabrat a to využívám GPS, mapu Delty a příručku k odhalení stripu. Na pomoc mi přispěchá až trčící fosforová tyč ve vrcholcích stromů necelé dvě míle před stripem. Prevít se schovává až do dotočení finále na dráhu 26, všechno venku a nad korunami stromů pěkně stabilizovaní v ose stripu. Pojíždíme až nakonec dráhy, kde se bezstarostně pase stádo impal. Že se jedná o přistávací plochu jedné z nejluxusnější lodge v deltě (1700 USD/noc/os.) je vidět na první pohled. Udržovaná výška trávy všude kolem, jakási atrapa vstupní brány do buše atd. je spíš jen pro oči turistů. Další dva pasažéři, zadek dvěstěšestky se potápí hluboko k zemi. Poprvé se tedy seznámím s odlepením éra na maximální vzletové hmotnosti bez jakékoliv únikové zóny, přičemž stromy jsou v bezprostřední blízkosti zhruba 10-15m vysoké. Každopádně bez prominutí vyrušujeme ony impaly a prodlužujeme dráhu co nejvíce. Brzdy, plná přípusť a dle pocitu z tahu se do činnosti určitě nezapojuje všech tři sta hřebců před námi, což mi James posléze taky potvrzuje, nějaký šotek v motoru. Strip je nicméně dostatečně dlouhý, při 60 knotech už plachtíme, necháváme éro rozletět a v osmdesáti se pravou zatáčkou přenášíme přes koruny stromů s lehkou rezervou. Pozorování divočiny pod námi cestou zpět je zase plné žiraf, slonů, lvů, impal a taky nepřehlédnutelných termitišť, které dosahují kolikrát výšky stromů. 

James mi pak, při kávě v BA, nečekaně nabízí další let v jedenáctou. Paráda. Něco málo ku pozdní snídani a už zase sedíme v éru, tentokráte do pouště Kalahari, SHADOW VIA. Teplota ovzduší leze k nepříjemným teplotám a stoupající teplé proudy způsobují vzduch pěkně aktivním. Celých třicet minut je hodně neklidných, držím dvěstěšestku pod krkem, ale stejně se mi nedaří dle vlastních i Jamesových představ. SHV je znovu vidět až pár mílí před přistáním, ke kterému se snášíme kolmo na strip simulovaným vysazením motoru. Proti Jamesovu umění asi nemůžu mít moc výtek, ale tohle přistání pan Kapitán prostě posral. Něco málo špatných přistání už jsem zažil v podání svém i jiných, ale takové fau paux by se asi nemělo stávat před klienty, čekajícími v džípu u stripu. Div je nemusí uklidňovat, aby nastoupili na zpáteční cestu zpět. V CTR se pak zase jednou vyznamenává ATC Maun. Paní nejenže si mele svou vlastní leteckou angličtinu, ale navíc zvládá organizaci vzdušného prostoru při příletu ATR Air Botswana a Legacy Air Namibia natolik bravurně, že dvacet minut kroužíme v poloze po větru spolu s dalšími čtyřmi letouny. Když jsme povoleni na finále dráhy 08, zhruba půl míle před prahem dráhy nás znovu odvolává do polohy po větru díky stále pojíždějícímu ATR zpět po dráze. Jsem vyčerpán z horka i vnímání této částečné neschopnosti ATC a James s křehčími nervy vypadá, že bude posléze odsouzen za vraždu na věži. Po půlhodince už jsme konečně na zemi a s oddechem se loučíme. 

18-04-2011 Maun, Botswana

Možná už bych mohl dopsat blog.

19-04-2011 Maun, Botswana

Znovu by mohlo vyjít SHADOW VIA, tentokráte s Frankem. Jsem na stojánce mimochodem u hezky zrenovované dvěstěšestky a přichází pasažéři. Věděl jsem, že s mým místem to bude trochu loterie, pokud budou mít klienti více zavazadel, ale paní překvapila. Nemůžu se zlobit, že se nevejdu do letadla, které má na svém letu vydělávat, ale proč si tato cestovatelka na třídenní pobyt v buši sbalila půlku domu do kufru o rozměru lodního kontejneru, mi hlava nějak nebere. Nu což, přeju příjemný pobyt, s úsměvem se loučím a metu zpět do terminálu. 

Odpoledne se nese v duchu loučení a večer doprovázíme švédské rozptýlení na autobus do Jo-burgu a dále do Capetown.  

21-04-2011 Maun, Botswana

Na letišti je opět vcelku nijak, možná až zoufale, vzduch je nepříjemně vlhký, vzduchové masy dusné. Dopoledne protrápíme, odpoledne už je o zábavu i děj postaráno. Ve SPARu potkávám několik notně cyklisticky vybavených jedinců a Ginger si kupuje, jako již několikrát předtím, půllitrový jahodový jogurt. Zdánlivě nesouvisející informace se vysvětlují po příchodu zpět na hotel. Kemp je plný cyklistů putující z Káhiry do Capetown, 12 000km za 120 dní, prosím. A stejně tak je plný Gingerův batoh. Ano, jogurt. Sotva jsme dosedli do barových křesel, Ging vytahuje jeho Macbook, naštěstí v obalu, headset, několik knih, brýle a mnoho dalších věcí pokrytých očividně chutnou červenou hmotou. Schovanou škodolibost vytahuji ze zálohy a užívám si to. Alespoň prvních pár minut, pak mi to nedá, musím se slitovat a trochu mu pomoct. Zrzkovy další dva dny smůly právě odstartovaly. 

04/04 - 10/04

04-04-2011 Maun, Botswana

Asi jediný Kaiser nemá z brai zažívací potíže. Mám pocit, že se rozletím, břicho se přesně podle sinusové křivky ozývá v návalech bolesti s frekvencí pět minut. Zbytek zážitků nechám radši před záchodovými dveřmi. Alespoň, že Lyden dnes nějakou náhodou domluvil odvoz do města hotelovou klimatizovanou dodávkou. Kluci z Delta Air mi radí různé medikamenty, které si sic zapamatuju, ale nejsem “práškový typ“, takže to zkouším uklidnit jen živočišným uhlím a další konzumací jídla vyhnat to cosi ze sebe. A sakra lituju, že slivovice zmizela při prvních večerních dýcháncích.

Na letišti je poměrně klid, k mému štěstí je i letů pomálu, nevím, jak bych to teď ustál ve vzduchu.

05-04-2011 Maun, Bostwana

Příští úterý se mi bude těžko loučit s Lydenem. Majitel Mackairu je konečně zpět, ale díky problémům s imigračním a vydáváním pracovních povolení nebude přijímat dalšího pilota, minimálně do června až srpna. A Lyden sám nepřijel do Maunu kvůli ničemu jinému, než práci u Mackairu, byli s Michaelem (šéfpilot) v kontaktu dávno předtím. A tak svou přítomností sic vyhrál bitvu o první příčku na žebříčku uchazečů, avšak nadále pouze s telefonem v ruce, doma na Novém Zélandu, s očekáváním povolání do služby. Je mi úzko za něj a já sám cítím, že válečné pole přijde o dobrého vojáka, mě blízkého člověka, kamaráda. Nejsem tak slepě zaměřen na jednu společnost, ale znovu mi v hlavě běží myšlenky pomíjivých nadějí a připomínají pocit domova a civilizace. Zapomenuto, máme před sebou ještě týden společný a pár dalších samotných pro můj verdikt. 

  

06-04-2011 Maun, Botswana

Tak já nevím, je ta kočka těhotná, nebo prostě tlustá z náhlého, pravdelného přísunu potravy? Rady vítám, žere šíleně. 

07-04-2011 Maun, Botswana

Předávám štafetu Gingerovi, co dvě hodiny v noci slyším jeho úprk na toalety. Ráno by pak splynul s čerstvě natřenou bílou stěnou a jen zrzavý vlas byl vidět. Zalézá do nory, s Lydenem jedu na letiště na povinnou obchůzku dopravců. Zůstávám, Adam nabízí dopolední rybaření, s díky odmítám, potřebuju dnes potkat ještě pár lidí, Kiwi už o nic nebojuje a jede s ním. 

Ging se vzdává a jede k doktorovi. Diagnóza smrtelná, normální cestovní průjem. Musím ale z vlastní zkušenosti uznat, že místní bakterie dokážou člověka solidně potrápit. 

08-04-2011 Maun, Botswana

O letišti jen v krátkosti, standardní ranní obrážení dopravců, pozdrav, připomenutí své tváře a konec. Hodinku nudy tedy zabíjíme cestou do, nakonec zavřené, zvířecí rezervace poblíž Maunu. Důvodem je prý vysoký stav vody?!

Poslední Lydenův pátek jsme pasovali tak trochu na rozlučku, nemyslím ale, že se bude nějak extra vyjímat mezi zatím odslouženými. Odpoledne je však vskutku zajímavou přípravou, hlavně z hlediska vedlejší zábavy. Už dříve jsem v Lydenovi poznal skrytého pyromana, avšak po tom, co si zakoupil kopii zippáku a plechovku plynu do zapalovače, hoří dětská skluzavka, židle, stůl i servírka. 

A i ve Sports Baru je dnes přece jen trochu jiná atmosféra. Staré rockové pecky se derou z reprobeden a skupinka bílých, odhadem čtyřicátnic, se velmi dobře baví, respektive tančí, s komunitou místních pilotů. Příjemné to odreagování v tak upřímně přátelsky naladěné společnosti. Lyden si rozlučku náležitě užívá, krátce po příchodu se vytáčí na patě a odchází s nevolností zpět do hotelu. Štafetový kolík se nejspíš posunul od Gingiho dál, pociťuje problémy více než podobného rázu. 

09-04-2011 Maun, Botswana

Kopíruji a vkládám první větu z předchozího dne. Jen Ginger chytl let v Macku asi na půl hodinky.

Odpoledne si alespoň zpestřujeme výlet lodí, zprostředkovaný k hotelu přimknuté safari společností. Z mnoha stran jsem doposud slyšel, že je delta Okavanga poslední roky značně vodnatá, což potvrzuje i množství zatopených přistávacích stripů. Když pak průvodce vykládá o vyschlém korytu pod námi před několika lety, je to k nevíře. Čtyři metry hloubky, šířka koryta a všudypřítomná bujná vegetace ničemu takovému ani ve snu nenapovídá. Jsme na samém okraji delty, blízko města, přesto krajina působí neskutečně panensky. Jen čouhající kůly z vody značí bývalou hranici rezervace zmíněné výše a teď už chápu její prozatímní uzavření. Na břehu sledujeme několik antilop, divokých prasat, orlů ve stromech, na které je však můj objektiv krátký, potřeboval bych alespoň 300mm. Žirafy obírající koruny stromů jsou ale dostatečně velkým objektem i zážitkem. Znovu nahození motoru po klidném pozorování a minimalizování tak vyplašení vrší náš výlet, zase někdy na viděnou, žirafky. Sakra já se těším do delty, jestli dostanu job!

10-04-2011 Maun, Botswana

Na letiště tentokráte mířím sám, ale většinu dopoledne prospím v terminálu, úplně mrtvo. Alespoň pořizuji pár snímků letounu prezidenta Botswany.

Lyden se přes den rozhodl spakovat a odjet další den autobusem do Gaborone, strávit zde dva dny a ve středu nakonec domů na Nový Zéland. Jedenáctého ve čtyři hodiny ráno se loučíme…

28/03 - 03/04

28-03-2011 Maun, Bostwana

V deset hodin se mám vrátit do Delta air, možná se najde místo v letadle ve 13h. Ještěže jsem se do kanceláře pilotů vydal o něco dříve, chvíli po mě přichází Adam a ptá se po letech. Nevím, jestli to je úplně rozumné, v tomhle horku a znovu lehce větrném počasí, nasypat do sebe oběd před letem, ale nemám na výběr, hlad je sviňa. C206, Frank a já, dva platící cestou do Leroo a zpět prázdní. Každý let 35min., jediným zádrhelem je nefungující intercom, takže si spolu moc nepopovídáme, ale Franka zlehka slyším, což se na zpátečním letu bude hodit. Opět je to poušť Kalahari, na let do delty si ještě asi musím počkat. Angličtina při komunikaci s ATC asi dnes není pro moje uši, chytám jen opravdu to nejnutnější. Co hůř, vzhledem k široké enklávě pilotů z JARu, je afrikánština ve sluchátkách slyšet častěji než je zdrávo a pak člověk neví už vůbec nic. A ještě do toho trávit oběd, no potěš. Povrch stripu Leroo La Tau je znovu rovnější než asfaltová dráha ve Vodochodech, lehkým překvapením je naprosto maskované elektrické vedení těsně před prahem dráhy, takže utopení přídě hluboko pod horizont po jeho přelétnutí je rychlé a nesmlouvavé. A přistání znovu jak do peřiny. 

Zpátky si hlídám 4500 FT a k mé radosti mi řízení zůstává v rukou až do dosednutí v Maunu. Jen někde v dáli slyším Frankovy poznámky a komunikaci s ATC. Jako druhý, dráha 08, na finále vyvážení plně “těžký na ocas“, dvěstěšestce se moc nechce do výdrže, když je plná (čti většinou 100 kg přetížená). To sice není náš případ, ale jako trénink do budoucna se to snad bude hodit. Těsně před dráhou Frank přece jen trochu koordinuje můj um, neb znovu, zprava mám cit dřevorubce po obrně, ale i tak opouštíme první pojížděčkou. Oslňující výkon to sice asi nebyl, ale mašinu jsem nerozbil a nikoho nezabil.

V hotelu zase transformuji smysly na pocit dovolené, kéž bych ale mohl tuhle část dne prožít mimo realitu. Bohužel, v bermudském trojúhelníku mezi barem, kulečníkem a bazénem už není jediného neprozkoumaného centimetru, tudíž se není kde ztratit. 

29-03-2011 Maun, Botswana

Do vzduchu jsme se sice už párkrát dostali, ale frustrace z nejistých pracovních nabídek nás nutí k plánování přesunu do Namibie. Autobusem kousek za hranice, pak vlak, dva dny zůstat ve Windhoek, týden ve Swakopmund a zpět do Maunu. Pátek to rozhodne. 

V kempu se pak láskyplně staráme o místní hladové zvířectvo, kočce kupujeme granule a novému psu (pojmenován Kaiser, vypadá jak Němec =) konzervu masa. Člověk se snaží udržet výdaje na uzdě, ale když ne náklonnost dopravců, tak aspoň těch zvířecích duší přijde vhod k částečnému navrácení hrdosti a dobrého pocitu, ehm. Ne, že bych neměl rád zvířata, ba naopak, ale vypadáme jak zoufalci.

Večer jsem trochu zchlazen informací, že do Namibie potřebuju o vízum požádat v předstihu. To říkají stránky českého Ministerstva Zahraničních Věcí, ty namibijské se omezují na informaci pro všechny návštěvníky země se stejným pravidlem – vízum maximálně 90 dní a jeho získání kdykoliv, kdekoliv při vstupu do země. Píšu na uvedený mail pro potvrzení informace, schránka zrušena. Gut, tak jindy.  

30-03-2011 Maun, Botswana 

S odevzdaným pocitem kráčím do Delta Air jako každé ráno. Lety nejsou, ale Kevin je dnes nějak upovídaný a upřímný. Moc dobře se poslouchá, že mě mají v Deltě rádi a být místečko, tak bych byl nejspíš naverbován, ale je tu X dalších ALE. Opět z důvodů pověrčivých o nich pomlčím, už tak jsem se opovážil prozradit dost, ale pokud se věci pohnou, další měsíc kempování mi za to stojí! Nemám co ztratit, na Namibii minimálně do konce dubna zapomínám. Během týdne se nicméně vrací pilot z Namibie, který hledal dříve práci i v Maunu, ale nakonec ji našel tam. Čeká na vyřízení pracovního povolení a ostatních byrokratických nezbytností, aby mohl začít lítat, takže ušetří dny na svém vízu setrváním v Maunu. Jsem zvědav, jaké informace přinese, jestli má cenu nad případným přesunem západně vůbec uvažovat. Navíc mám pár dalších kontaktů od rodiny i přátel na různé české duše, piloty i ne piloty, pohybující se v Africe, ale zatím ticho po pěšině.

31-03-2011 Maun, Botswana

Herbert. Další pilot, nová konkurence, tentokráte z Holandska. Šest týdnů se snažil bezúspěšně sehnat práci v Namibii, ještě v době kdy vláda, podobně jako v Maunu, vydržovala místní piloty, takže nastavila hranici 2000h pro získání pracovního povolení. Nemožné, dle posledních zpráv ale tenhle nesmysl už zase neplatí. 

Vyzrazujeme mu výhody hotelu Sedia a za půl hodiny už táhneme jeho věci z Audi kempu do míst našeho přechodného bydliště. Seznámení s prostředím, na otočku do města na oběd a nakoupení proprietek na brai. Herbert (jinak taky Ginger – je to zrzek) je podobně jako já vystudovaný “airliner“, navíc pod křídly KLM, přesto ho krize v Evropě vyhnala taktéž na černý kontinent. A co víc, stejně jako já nakonec poznal, že tohle je lítání, které teď potřebujeme v žilách. Autobusáky můžeme dělat později, když už na tohle nebudeme mít koule, věk, myšlení ani čas. Že, Špilko?! ;) 

Kočka tloustne. A dostala velmi nápadité jméno – Kitty.

 01-04-2011 Maun, Botswana   

Jen Lyden zůstal na letišti a čeká na svůj let. Když ale sedím v hotelovém baru, pozoruji peklo na obloze a bazén přetékající silou deště, něco mi říká, že do tohohle místní piloti – kovbojové, už asi nepůjdou. A to se tady lítá VFR s dohledností GPSky na palubce. Snad bude zítra klidněji, vypadá to na další volný let.

Z nouze tentokráte večeříme v restauraci uvnitř Sports baru. Tady moc dobře ví, jak z lidí vytáhnout další peníze a zároveň zkazit poměrně chutný pokrm. Slanost pizzy ze mě vysává i poslední zbytky morgana s colou a z pokrmu celkově dělá poněkud jednotvárné gurmánské utrpení. Celkově mám taky po krk tamní “zábavy“, mizím do kempu s úspěšností páry nad hrncem. 

02-04-2011 Maun, Botswana 

S Frankem se domlouvám na místečko v letadle v jednu hodinu odpolední. Adam se začíná projevovat značně vypočítavě, ulovil dnes dokonce tři lety, v relativním slova smyslu. Jeden z nich je právě ten můj, který se snaží vyměnit za jiný u Mackairu ve stejný čas. Ani mě nehne, nechodím si sem zalítat, ale navázat vztah s dopravcem. Stejný let nakonec nevědomě v kanceláři slíbili i Gingimu. Shit happens, byl jsem první. 

Znovu dvěstěšestka s nefungujícím intercomem, takže to bude spíš o hluchoněmé komunikaci než výcviku, ale každá minutka ve vzduchu je super. Do Xaraxai vezeme pár v pozdních letech, pán značně rozverný, ale před letem se pro jistotu  křižuje. Letiště je dnes značně vytížené, doba pojíždění a vyčkávání se přibližuje většímu mezinárodnímu letišti. O komunikaci jen krátce, neb téměř ničemu nerozumím a ani Frank se místy netváří jistě v potvrzování informací. Že prý je to ale nakonec jedno, když je průšvih, je to poznat v tónu řídícího a člověk začne dávat větší pozor. Obvykle horký den, delta se zdá méně vodnatá, než bylo v mých představách, ale zřetelné, všudypřítomné bažiny zadržují vody víc než dost. Zvěř se ale schovávají před ostrým Sluncem, zahlédnu jen pár slonů. Orientace v deltě se zdá zpočátku obtížná, ale po identifikaci několika stripů se člověk cítí vcelku v obraze. Přímé přiblížení na dráhu 27 znovu potvrzuje Frankovy zkušenosti a kvality, stopky nedisponují takovým rozsahem, aby bylo možné změřit dobu mezi pádovkou a dotykem kol. Nádhera. Několik portýrů zrovna vykládá Cessnu Caravan společnosti Major Blue se zásobami pro lodge, my se loučíme s cestujícími a zpět zase sami. 

Lehký rozlet, pravá zatáčka a rozehnání stáda buvolů z pod stromů, divočina… Dostávám opratě a stoupáme na 7500 FT, abych se v deltě ještě více zorientoval. Pakliže let mezi Maunem a stripem Xaraxai vede přímo srdcem delty, poznávám její podstatnou část. Intercom nejenže nefunguje, ale jako bonus produkuje opravdu líbezné tóny, takže se z mých sluchátek po zbytek letu stává pouze dobrá redukce hluku. V Maunu to posazuje tentokráte Frank a já hledím, naše dvěstěšestka padá k zemi až při 40 KT (!). 

Frank krmí éro, jelikož ho čeká ještě vyhlídka, tak alespoň užívám odlet neskutečně hlučného Fokkeru 28 jen několik desítek metrů od dráhy. Přísahám, že mít zavázané oči, přemýšlím, co je to za bojový letoun. A pak taky chápu, proč tohle zvěrstvo nelítá v Evropě, by se pak Ruzyňské letiště asi prohnulo, při objednávce plastových oken pro půlku republiky.

03-04-2011 Maun, Botswana

Večer se mi sólo lehce protáhl, takže vedro zabíjí a únava mě mučí víc než obvykle. Ve městě nejsou vůbec žádné lety a Zrzek mě začíná něčím iritovat. Hlavně ve chvíli, když jdu za piloty do Delty a on mi visí na zádech, alespoň vím, jak se asi cítil Lyden se mnou v Mackairu, že. Nemůžu se ho zbavit, tak po poledni iniciuji odjezd zpět do hotelu za Lydenem a v nepozorovanou chvíli, se smažíc pod africkým Sluncem vydávám do města. Díkybohu za Combi, už jsem myslel, že půjdu (doplazím se) až na letiště pěšky, zapomněl jsem, ona je neděle. Nečekal jsem zázraky, ale jsem rád, že jsem chlapce viděl o samotě. 

V Choppies ještě střídmě nakupuji, hlavně izolepu. Velkou, pevnou a hodně, jelikož malí zrzaví afričtí přátelé už dokázali zespodu můj stan prožrat na tolika místech, že se cítím jako ubytovna s bezplatnou donáškou písku samotnými hosty. Tak a teď to zkuste! Mimo to jsem se taky vrátil o nějakou dobu zpět, ušetřil 70 BP a zabil dvě hodiny nudy praním svého ošacení v umyvadle. Ke konci už si připadám profesionálně jak Popelka v potoce. Akorát mi nějak to plánování letu nevyšlo, ruce jsou ždímačka na nic, Slunce zapadá asi za dvě hodiny a v noci značně padá rosa. Snad to nikdo neloupne.  

Kaiser si s námi pochutnává na brai, Kitty dostává výjimečně konzervu. Nějak ale za poslední dny strašně přibrala. Jako profesionální veterináři tedy googlujeme příznaky těhotných koček a diagnózu potvrzuje MVDr.Lyden. Sakra, na rodinu ještě nejsem připraven, hlavně finančně. Ráno moudřejší večera a nový týden přede mnou.   

21/03 - 27/03

21-03-2011 Maun, Botswana

Bouřka v noci sice hezky osvěžila vzduch, ale taky s vervou usilovala o můj spánek. Obvyklé ranní kolečko nezajistilo jediný let. Po obědě se s nejistotou znovu vydávám do společnosti Delta air a na můj vkus drzým způsobem, si říkám o volnou sedačku v letadle. Heh, kupodivu to funguje. Není to sice let do delty, nýbrž na opačnou stranu, do pouště Kalahari, destinace Shadow Via, ale i tak jsem rád. Konečně se ocitám na rozpálené letištní ploše na druhé straně oken, pomalu ale jistě nenáviděného, terminálu. Frank (Němec, 3 roky v Maunu) budiž mým průvodcem v kokpitu letounu Cessna C210. Stejný motor jako C206, zatahovatelný podvozek, cestovka 160 KT, bude snad i trochu zábavy. Pohled našich dvou cestujících, mladého páru, na nás a letadlo, je přesně stejný, jako když jsem v Česku vítal kamarády, kteří s malým lítáním neměli vůbec žádnou zkušenost. Pravda, zažít tohle lítání poprvé v Africe musí být dvakrát takový zážitek. Nezbytná instruktáž postupů pro zvracení, neb je docela větrno a ze západu se ženou černé probleskující stěny. Lehké nasycení motoru, jeho následné probuzení spolu s několika málo funkčními přístroji na palubce. Hlavně, že GPS a komunikace funguje, ehm. Když Frank navazuje spojení s věží, neslyším z druhé strany moc angličtiny. Po pár hlášeních se v tom ale dá zorientovat, aby aspoň člověk věděl kam to ohnout po odletu. Frekvence věže v okruhu 20 NM od letiště, pak ARRIVAL jen pro potvrzení opuštění CTR a veškerá komunikace pod 6000 FT se odehrává na frekvenci 125,5. Řekl bych klasické lítání VFR, akorát na jedné frekvenci všude. Půlhodinka cesty touhle stíhačkou ubíhá jak nic a loučíc se s turisty se těším na náš zpáteční let, budeme prázdní. Jen tak mimochodem, strip Shadow Via je nečekaně dobře značený, a udržovaný tak, že není cítit sebemenšího výmolu. Neřekl jsem půl slova, ale i Frankovi bylo asi jasné, že zpáteční let nebudeme provádět úplně dle standardních postupů. =) GEAR UP, rozlet na 130 v ose stripu, ostrá levá v deseti metrech nad zemí, HDG 348° a na maximálce v této “hladině“ setrváváme pár minut. Pohled na úplně rovinatou krajinu Botswany a stín kopírující floru pod námi je příjemnou satisfakcí za čekání na můj první let. Stoupáme o něco výš a dostávám otěže. Ono vlastně není moc co řešit na přímém letu, ale pohybovat se mezi bouřkovými mraky je nepřetržitý boj s udržováním výšky. To se mi vcelku daří a mimo hovory užíváme bohovský pohled na izolované bouřky a z nich padající záclony provázené řadou záblesků. Velmi krátké finále mi prozrazuje, jak je dráha 08 neskutečně zvlněná. Kdo zná tento pohled na ruzyňskou 24, dejte na druhou a jste doma. Ještěže se hned vedle s urputnou snahou a rychlostí botswanských dělníků staví dráha nová.

Horko a dusno mě znovu zabíjí, zalézám do nory v ostudný čas, tentokráte však s příjemným pocitem. 

22-03-2011 Maun, Botswana

Znovu celá série bouřek prostupující až do dalšího dne. Na letišti vůbec nic, mrtvo. Jen Lyden je víceméně přijat do Mackairu, ale má to ještě jeden háček. Za dva týdny se vrací majitel, který to všechno musí posvětit a vlastně ani neví, kdy by ho mohli přijmout, možná teď, možná v červnu. Takže v Mackairu je přetlak a vůbec, nezáviděníhodná situace, která ve mně nevyvolává ani tak závist, jako spíš otázky. Uvidíme za dva týdny, třeba se budu moct závistí užrat. 

Dvacátého třetího se ráno snažíme nahnat člověka, se kterým jsme si předešlý den domluvili na sedmou hodinu ranní, našeho šatníku praní. S přesností a jistotou se neobjevuje ani o půl osmé. No nic, bereme ‘special‘ za město a odevzdáváme ošacení snad v jediné fungující prádelně v Maunu. Příjemných 30 BP plus cesta se vyplatí, neb v hotelu se nestydí účtovat si 10 BP za jedno vyprané tričko!?   

 V BA se objevují další dva piloti bez práce. Jeden z nich je vlastně ona, abych byl přesný, což prozrazuje neprostupná horda těl místních pilotů kolem jediného stolu. Trocha soutěživého ducha nakonec není od věci, takže výzvu přijímám. Tedy, co se bojů o práci týče, že ano.

Následující den se nezdá o moc jiný, jen stůl v BA začíná být očividně malý. Znovu mě trochu začíná ubíjet ten stereotyp, pro oživení situace tedy rozesílám pár životopisů do Tanzanie, na Zanzibar. Jen z Tanzanie přichází zpráva o volných místech na C206, C210 a PC12 s typovkou a patřičným náletem. Inu, už jen, že se někdo na dálku pozastavil nad mým CV, je vcelku povzbuzující, ale zůstávám nohama na zemi, do Tanzanie míří většinou právě lidé z Maunu s náletem 1000-2000h. 

Odpoledne se vydáváme vyzvednout naše ošacení z prádelny, na Lydenův popud o něco dříve, kdyby to náhodou už bylo hotové. Ještěže jsme přijeli o hodinu dřív, ze sedmnácté hodiny, kdy mělo být vše k vyzvednutí, se po pár pivech stává hodina devatenáctá. S takovou vervou se tu pracuje asi všude, už se těším na otevírání nové letištní dráhy v roce 2057. Na druhé straně může naše uspěchaná Evropa tohle životní tempo jen tiše závidět, nikdo tu není vystresovaný, nevrlý, otrávený, s výrazem právě spolykaného půl kila kyselých rybiček.

24-03-2011 Maun, Botswana

Zvláštní den. Lyden hned z rána hledá telefon, který včera nejspíš zapomněl v internetové kavárně a mě celý den nesedící čočky vhání slzy do očí a házejí nervy do kýblu. Jinak rutina, tečka.

25-03-2011 Maun, Botswana

Kromě dopolední debaty v BA není den nikterak produktivní. V druhé polovině dne se znovu začínáme koupat v brandy a připravujeme gril na večerní brai. V pět mi volá Adam (nový pilot bez práce ve městě), že nás vyzvedne na předem domluvené rybaření, i s Morganem. Kousek za Audi kempem se tři koupající třpytky marně snaží nahnat večeři v řece Lodge, my ostatní jsme si hovězí úlovky pro jistotu zajistili už odpoledne ve SPARu. 

Přece jen se ale dvě malé chudinky nechaly přesvědčit trojháčkem. Pořád to ale nestačí k nasycení, takže cestou zpět stavíme v Adamově domě a bereme pár úlovků z předchozího dne. Trochu hlučnější brai díky skříňovému subwooferu v půlce kufru jeho Toyoty Corolla, kterou se následně přesouváme do Sports Baru. Ano přátelé, je pátek, ale v obvyklém doupěti mrtvých mozkových buněk je kupodivu pusto. Důvodem budiž fusbalový turnaj v BMC Sports centru pro širokou veřejnost. Přijíždíme právě ve chvíli, kdy se akce sportovní vždy plynule mění v alkoholové, takže není nouze jak o zábavu, tak vzpomínané vylité mozky. Mimo to jsem ale aspoň poznal jinou část Maunu, další kousek místní kultury a taky dva Angličany v mém věku, působící zde jako dobrovolníci, učí ve škole. Na jejich jména ale horko těžko vzpomínám.

26-03-2011 Maun, Botswana

Lydenovi se večer povedl řádně, vstávání je tedy kruté, ale na letišti musíme být neúprosně každý den před osmou a nejlépe před ostatními, poptávat lety a chytat šéfpiloty. Lyden ku dobrému jménu v Macku přidává další let, zatíco já si den užívám znovu pendlováním mezi operátory, BA a dalšími občerstvovacími stanicemi. Jednou z nich je podnik Barcelo’s, kde se člověku dostane pokaždé jiných služeb při objednání stále stejného menu. Jednou jsou masa dvě za cenu jednoho, podruhé naopak, jednou přisypou i hranolky, podruhé se burger na talířku cítí tak sám. Ne ne, hledat v tom logiku je opravdu ztráta času. 

27-03-2011 Maun, Botswana

Tak už asi definitivně mám novou oficiální spolunocležnici. Teda jestli se dvě noci v řadě počítají za vážný vztah?! Pakliže ji slyším pokaždé jen ulehat a ráno si ji dovoluji budit zvukem zipu mého stanu, věrné to stvoření za trochu zbytků vrní v předsíni mého stanu každou noc a hlídá nezvané hosty. 

Dvě hodinky stačily na všechny nezbytné obchůzky na letišti i jinde, takže znovu lehce promoklý den trávíme v hotelovém zázemí. Neděle je vždy slabší, zítra to začne snad zase pořádně nanovo.

14/03 - 20/03

14-03-2011 Maun, Botswana

Sic mám nastavený budík, ale ranní debaty ptactva a všech dalších zvířecích bytostí kolem vždy zajistí brzké, příjemné probuzení přírodními tóny, oproti těm pozdějším, otravným elektronickým.

 Následující dva dny se nesou ve znamení nahánění Michaela, bouřek a značné znuděnosti. Režim začíná být ubíjející, ale cosi pozitivního stále visí ve vzduchu, jakoby v kontrastu ke stále černým mračnům, křižující oblohu sem a tam v závislosti na směru a síle větru. Chvílemi mezi sebou pociťujeme nálady nesoucí znaky námořníků v ponorce, jindy se zase dobře bavíme, holt jsme spolu 24h denně. I když nemusíme, držíme při sobě. 

Když si čtrnáctého odpoledne vykračuji do SPARu za doprovodu námořnických lan táhnoucích se v kapalném skupenství z oblohy a tříštíce se o zem, přemýšlím o kvalitách značky Hannah a jejích produktech, snad to stan vydržel a já mám kde spát. Nakonec bez újmy, ale vlhkost vzduchu 94% je venku cítit každým pórem, dvakrát tak pod pokličkou stanu. 

Patnáctého Robert od rána přijímá různé telefonáty a celý den pobíhá po letišti navzdory jeho bolavému žaludku. Něco se děje a Rob se letmo ptá, při telefonátu s Morganem, jestli někdo z nás nemá typovku na Beechcraft Baron 55. Bez větší pozornosti s Lydenem odvětíme, že nikoliv. 

Odpoledne na recepci platíme pobyt a prodlužujeme na nějaký čas, přičemž Rob trvá na tomto pátku, ehm. Také se nerad dopředu zmiňuji o ne úplně jistých věcech, ale večer to z něj konečně dostáváme. Soukromník sídlící v Gaborone (hlavní město Botswany) se shání po pilotovi pro výše uvedený stroj. Na dálku projevil zájem o Robertovy služby, v pátek se mají sejít právě v Gab.

16-03-2011 Maun, Botswana

První malý Den D. Vyrážíme opravdu brzy znovu odhodlání odchytit Michaela hned z rána stůj co stůj. Ještě před námi vstupuje do Macku už z dálky identifikovatelný pilot zjevně hledající práci. Padá mi kámen ze srdce, když zjišťuji, že lítá vrtulníky, které Mackair provozuje taktéž. 

Dnes odpoledne Michael zalétává nějaké éro, máme přijít kolem třetí, jestli se chceme proletět. První dobrá zpráva. Ještě lepší je ale na cestě. Lyden má zítra let do delty v 8:30 a já možná ve třináctou odpolední. Abych pravdu řekl, mám smíšené pocity. Jsem tak trochu přilepen na Lydenova záda, který je v Mackairu vřele vítán. Ne, že by na mě byli zlí, ba naopak, jen se nerad vtírám přes něčí zadek, nesnáším tyto, byť nepřímé, hry. Buď jak buď, těším se na cokoliv, jen mě trochu znervózňuje Michaelovo možná. 

Odpoledne je nakonec naše lítání zrušeno a co víc, i moje zítřejší. Obratem jsem ale ujištěn, že v pátek v osmou ranní na mě čeká let další. Když se tedy vrátím k mé nemluvnosti o dobrých zprávách z dvanáctého, přesně o tohle šlo. Konečně jsem dostal šanci proletět se a podstoupit tak jakési nepřímé interview. 

Dění kolem začíná pro dnešek nabírat nečekané tempo. Mimo zvraty v plánování letů se Lyden dostává do slepé pocitové uličky, když se ho Michael ptá, jestli má stále občanství Zimbabwe. Totiž pobočka letecké společnosti Sefofane (nedávno přejmenovaná na Wilderness) v Harare (hl. město Zimbabwe) shání piloty. Ještě předtím ale Michael tráví poměrně dlouhou dobu s lidmi z botswanského leteckého úřadu. Všeobecně se totiž ví o problému, který byl v Maunu asi před dvěma lety dokonce řešit sám prezident. Vláda nabídla, podporovala a financovala výcvik mladých pilotů, kteří pak měli nastoupit do služeb státních aerolinek Air Botswana. Po tři léta tak vychovávali nové kadety, kterých je nakonec zhruba 180 a vzhledem k tomu, že Air Botswana reálně provozuje slovy tři letouny ATR 42 a 72, pak je nových pozic minimálně. Někdo se krapet přepočítal zřejmě. Chlapci se tedy zaměřili na jiné možnosti v létání a část z nich vzala útokem Maun. A protože vláda do svého projektu pumpovala penízky (pozn. – Air Botswana je každý rok 50 mil. BP ve ztrátě), chce samozřejmě výsledky, takže samotné společnosti v Maunu se dostaly pod tlak ze strany politického aparátu a jsou nuceny nabírat místní, kteří jsou, až na výjimky, v létání pod potřebnou úrovní. A když nebudou? Jendoduše na imigračním nedají cizím pilotům pracovní povolení. V návaznosti na to pak přemýšlím, jestli Michael obdržel natolik špatné zprávy, že Lydenovi nabízí alespoň nějakou alternativu, nebo naopak chce dát šanci mě, když ví, že on může lehce chytit jinde. Nebo prostě jen moc přemýšlím, všichni co o pracovní povolení žádali, ho zatím vždy dřív nebo později dostali.

Každopádně Lyden vypadá nahlodaně, o čemž vypovídá také na baru před ním stojící Captain Morgan s colou. Robovy záležitosti se zatím taky pohnuly, odpoledne mu pomáháme rozbít jeho prezidentské apartmá a napakovat do káry, ráno odjíždí do Francistown, setkat se s jeho snad budoucím zaměstnavatelem. Následně vyrážíme na brai k Emon (pilotka z Nového Zélandu, létající s Morganem v Air Shakawe) a z plánované hodinové návštěvy se vyklubal zase jeden z povedených večerů. V kempu pak naše společné chvíle nenávratně mizí v dýmu z vodní dýmky, rozptylujíce se ve svitu Měsíce.

  

17-03-2011 Maun, Botswana

Po nepříliš dlouhém, ale výživném spánku, se v sedmou ranní loučím s Robertem. Měl jsem ho docela rád, nebo spíš jen přátelsky respektoval, jako člověk není příliš vnímavý ke svému okolí a máloco či málokoho vidí v pozitivním světle. Nic zásadního mě dnes nejspíš nečeká, na rozdíl od Lydena (letí do delty), takže si dávám na čas a alespoň uklízím bordel kolem našich stanů nastřádaný během pár dní lenosti. 

Sedím v terminálu letiště a nejspíš za lehkého přispění kocoviny (neidentifikovatelná bolest hlavy) přidávám pár řádků. Mezitím přichází rozzářený Lyden a líčí mi zážitky i ‘podmínky‘ jeho interview během letu. Nevypadá to zle, trocha komunikace, udržování kurzu, výšky mezi vzletem a přistáním, které provádí Brett sám (šéfpilot výcviku). Navíc na letounu Cessna Caravan, který je ve vzduchu krásně stabilní. Jedinou slabinu shledávám v ovládání letounu z pravé sedačky, nemám s tím vůbec žádnou zkušenost a cit v rukou značně nejistý. 

Odpoledne se ještě stavím v Macku pro potvrzení mého zítřejšího letu. Přestože je znovu zrušen, děkuji a s úsměvem odcházím. Odpoledne ještě přichází zpráva od Roba, že práci dostal, vrací se domů odlétat licenci pro vícemotorové létání a typovku na Barona, za dva týdny už má létat. Unaven a lehce otráven upadám pro dnešek do bezvědomí v předškolácký čas.

18-03-2011 Maun, Botswana 

Obloha bez mráčku, vstávání je tím horší, čím delší je spánek. S nulovým očekáváním vstupuji do Mackairu a hle, 9:50 mě čeká let s Brettem. Vlna nadšení a s ní spojené nervozity je po půlhodince utlumena v poslední chvíli příchozím platícím cestujícím, který znovu vyžírá mé místo, takže zase zůstávám na zemi. Ani to se mnou moc nehne, protože pro mě horší zpráva přichází v závěsu. Michaelova slova k Lydenovi: „Jak dlouho chceš zůstat v Maunu? Nějaké místo určitě bude, ale nevíme kdy a Ty jsi první na našem waitlistu.“ Teď teprve začínám trochu víc přemýšlet. Přesto všechno se necítím nějak zvlášť špatně, ba dokonce naopak vnímám spíš fakt, že pracovní příležitosti tady budou. Jen se zase potvrzuje, jak je každý den všechno jinak. Včera byl Lyden ještě posílán do Zimbabwe a dnes má na 70% (jen můj pocitový odhad) jistou práci, jakmile budou potřebovat dalšího pilota. 

Jedna hodina odpolední, lahev brandy a cola. Na ostrém slunci u bazénu se naše lamentování nad pracovními pozicemi rozplývá ve stále delších větách. Litr čtyřicetiprocentního alkoholu stačí na spláchnutí celého týdne a v šestou večerní vyrážíme notně připraveni do Sports baru. Dnes každopádně, měly by být tři “omelety“. Jakmile se totiž pilot chytí a dostane práci, absolvuje ve dvou měsících zhruba osmdesátihodinový výcvik vzhledem k povaze létání v deltě a pak je vpuštěn do víru buše na vlastní triko. To s sebou nese výše zmíněný rituál. Jako předkrm dostávají Morgan a Ed (nakonec jsou jen dva) syrové vejce i se skořápkou a následně jej zalévají mixem alkoholických nápojů připravených dle receptu šéfpilota společnosti, pro kterou létají. Morgan je kus chlapa a proceduru zvládá bravurně, dokonce se dále dobře baví. Naopak Ed, ehm, po několikanásobném vyprázdnění žaludku je s nohama loutky odvezen domů. 

19-03-2011 Maun, Bostwana

S lehkým hukotem v hlavě jsme už zase a časně v BA. Všichni pro mě důležití šéfpiloti mají day off, takže jen debatuji s piloty. Po obědě už jsme zase v kempu a kolečko odpolední nudy začíná. Bazén, spánek, četba, internet. Alespoň kulečník nás nepřestal úplně bavit, takže sem tam hodinku zabijeme urputnou snahou o protrhnutí plátna. 

Vlastně jsem našel po delší době velmi vážný důvod, proč bych se raději válel v některém z krytých bazénu u nás, než tady. Nejsem silně věřící, ale zároveň taky velmi zdrženlivý v hubování tam nahoru, silám, které nad námi bdí. Co to ale toho Pána Boha napadlo vymyslet MOUCHU? Nepochybně má svou nezastupitelnou úlohu v potravním řetězci, ale posledních pár dní také nevítanou funkci otravy každým coulem. Nebo snad začínám po třech týdnech smrdět jako africké, s prominutím, hovno?! Pardon, ale bez sprchy dvakrát denně bych asi umřel. Když se pak po stopadesáté probudím na lehátku díky těmto milým stvořením, přes svou povahu “ani mouše by neublížil“, dvě odesílám časopisem rovnou za svým stvořitelem. Nevím, co se děje, ale Lyden se potýká se stejným problémem, takže alternativu s exkrementem si troufám vyloučit, prostě jim to horko asi leze na mozek (mozek?).

V neděli už se toho moc neděje, jen mě při ranním čaji baví, už od pohledu Klapzubova jedenáctka, poskládaná v kabině a na korbě Toyoty Hilux tvářící se jako místní profesionální fotbalový tým. 

Další zážitky zase nejspíš příští neděli, do té doby přeji pěkný čas.