14/03 - 20/03

14-03-2011 Maun, Botswana

Sic mám nastavený budík, ale ranní debaty ptactva a všech dalších zvířecích bytostí kolem vždy zajistí brzké, příjemné probuzení přírodními tóny, oproti těm pozdějším, otravným elektronickým.

 Následující dva dny se nesou ve znamení nahánění Michaela, bouřek a značné znuděnosti. Režim začíná být ubíjející, ale cosi pozitivního stále visí ve vzduchu, jakoby v kontrastu ke stále černým mračnům, křižující oblohu sem a tam v závislosti na směru a síle větru. Chvílemi mezi sebou pociťujeme nálady nesoucí znaky námořníků v ponorce, jindy se zase dobře bavíme, holt jsme spolu 24h denně. I když nemusíme, držíme při sobě. 

Když si čtrnáctého odpoledne vykračuji do SPARu za doprovodu námořnických lan táhnoucích se v kapalném skupenství z oblohy a tříštíce se o zem, přemýšlím o kvalitách značky Hannah a jejích produktech, snad to stan vydržel a já mám kde spát. Nakonec bez újmy, ale vlhkost vzduchu 94% je venku cítit každým pórem, dvakrát tak pod pokličkou stanu. 

Patnáctého Robert od rána přijímá různé telefonáty a celý den pobíhá po letišti navzdory jeho bolavému žaludku. Něco se děje a Rob se letmo ptá, při telefonátu s Morganem, jestli někdo z nás nemá typovku na Beechcraft Baron 55. Bez větší pozornosti s Lydenem odvětíme, že nikoliv. 

Odpoledne na recepci platíme pobyt a prodlužujeme na nějaký čas, přičemž Rob trvá na tomto pátku, ehm. Také se nerad dopředu zmiňuji o ne úplně jistých věcech, ale večer to z něj konečně dostáváme. Soukromník sídlící v Gaborone (hlavní město Botswany) se shání po pilotovi pro výše uvedený stroj. Na dálku projevil zájem o Robertovy služby, v pátek se mají sejít právě v Gab.

16-03-2011 Maun, Botswana

První malý Den D. Vyrážíme opravdu brzy znovu odhodlání odchytit Michaela hned z rána stůj co stůj. Ještě před námi vstupuje do Macku už z dálky identifikovatelný pilot zjevně hledající práci. Padá mi kámen ze srdce, když zjišťuji, že lítá vrtulníky, které Mackair provozuje taktéž. 

Dnes odpoledne Michael zalétává nějaké éro, máme přijít kolem třetí, jestli se chceme proletět. První dobrá zpráva. Ještě lepší je ale na cestě. Lyden má zítra let do delty v 8:30 a já možná ve třináctou odpolední. Abych pravdu řekl, mám smíšené pocity. Jsem tak trochu přilepen na Lydenova záda, který je v Mackairu vřele vítán. Ne, že by na mě byli zlí, ba naopak, jen se nerad vtírám přes něčí zadek, nesnáším tyto, byť nepřímé, hry. Buď jak buď, těším se na cokoliv, jen mě trochu znervózňuje Michaelovo možná. 

Odpoledne je nakonec naše lítání zrušeno a co víc, i moje zítřejší. Obratem jsem ale ujištěn, že v pátek v osmou ranní na mě čeká let další. Když se tedy vrátím k mé nemluvnosti o dobrých zprávách z dvanáctého, přesně o tohle šlo. Konečně jsem dostal šanci proletět se a podstoupit tak jakési nepřímé interview. 

Dění kolem začíná pro dnešek nabírat nečekané tempo. Mimo zvraty v plánování letů se Lyden dostává do slepé pocitové uličky, když se ho Michael ptá, jestli má stále občanství Zimbabwe. Totiž pobočka letecké společnosti Sefofane (nedávno přejmenovaná na Wilderness) v Harare (hl. město Zimbabwe) shání piloty. Ještě předtím ale Michael tráví poměrně dlouhou dobu s lidmi z botswanského leteckého úřadu. Všeobecně se totiž ví o problému, který byl v Maunu asi před dvěma lety dokonce řešit sám prezident. Vláda nabídla, podporovala a financovala výcvik mladých pilotů, kteří pak měli nastoupit do služeb státních aerolinek Air Botswana. Po tři léta tak vychovávali nové kadety, kterých je nakonec zhruba 180 a vzhledem k tomu, že Air Botswana reálně provozuje slovy tři letouny ATR 42 a 72, pak je nových pozic minimálně. Někdo se krapet přepočítal zřejmě. Chlapci se tedy zaměřili na jiné možnosti v létání a část z nich vzala útokem Maun. A protože vláda do svého projektu pumpovala penízky (pozn. – Air Botswana je každý rok 50 mil. BP ve ztrátě), chce samozřejmě výsledky, takže samotné společnosti v Maunu se dostaly pod tlak ze strany politického aparátu a jsou nuceny nabírat místní, kteří jsou, až na výjimky, v létání pod potřebnou úrovní. A když nebudou? Jendoduše na imigračním nedají cizím pilotům pracovní povolení. V návaznosti na to pak přemýšlím, jestli Michael obdržel natolik špatné zprávy, že Lydenovi nabízí alespoň nějakou alternativu, nebo naopak chce dát šanci mě, když ví, že on může lehce chytit jinde. Nebo prostě jen moc přemýšlím, všichni co o pracovní povolení žádali, ho zatím vždy dřív nebo později dostali.

Každopádně Lyden vypadá nahlodaně, o čemž vypovídá také na baru před ním stojící Captain Morgan s colou. Robovy záležitosti se zatím taky pohnuly, odpoledne mu pomáháme rozbít jeho prezidentské apartmá a napakovat do káry, ráno odjíždí do Francistown, setkat se s jeho snad budoucím zaměstnavatelem. Následně vyrážíme na brai k Emon (pilotka z Nového Zélandu, létající s Morganem v Air Shakawe) a z plánované hodinové návštěvy se vyklubal zase jeden z povedených večerů. V kempu pak naše společné chvíle nenávratně mizí v dýmu z vodní dýmky, rozptylujíce se ve svitu Měsíce.

  

17-03-2011 Maun, Botswana

Po nepříliš dlouhém, ale výživném spánku, se v sedmou ranní loučím s Robertem. Měl jsem ho docela rád, nebo spíš jen přátelsky respektoval, jako člověk není příliš vnímavý ke svému okolí a máloco či málokoho vidí v pozitivním světle. Nic zásadního mě dnes nejspíš nečeká, na rozdíl od Lydena (letí do delty), takže si dávám na čas a alespoň uklízím bordel kolem našich stanů nastřádaný během pár dní lenosti. 

Sedím v terminálu letiště a nejspíš za lehkého přispění kocoviny (neidentifikovatelná bolest hlavy) přidávám pár řádků. Mezitím přichází rozzářený Lyden a líčí mi zážitky i ‘podmínky‘ jeho interview během letu. Nevypadá to zle, trocha komunikace, udržování kurzu, výšky mezi vzletem a přistáním, které provádí Brett sám (šéfpilot výcviku). Navíc na letounu Cessna Caravan, který je ve vzduchu krásně stabilní. Jedinou slabinu shledávám v ovládání letounu z pravé sedačky, nemám s tím vůbec žádnou zkušenost a cit v rukou značně nejistý. 

Odpoledne se ještě stavím v Macku pro potvrzení mého zítřejšího letu. Přestože je znovu zrušen, děkuji a s úsměvem odcházím. Odpoledne ještě přichází zpráva od Roba, že práci dostal, vrací se domů odlétat licenci pro vícemotorové létání a typovku na Barona, za dva týdny už má létat. Unaven a lehce otráven upadám pro dnešek do bezvědomí v předškolácký čas.

18-03-2011 Maun, Botswana 

Obloha bez mráčku, vstávání je tím horší, čím delší je spánek. S nulovým očekáváním vstupuji do Mackairu a hle, 9:50 mě čeká let s Brettem. Vlna nadšení a s ní spojené nervozity je po půlhodince utlumena v poslední chvíli příchozím platícím cestujícím, který znovu vyžírá mé místo, takže zase zůstávám na zemi. Ani to se mnou moc nehne, protože pro mě horší zpráva přichází v závěsu. Michaelova slova k Lydenovi: „Jak dlouho chceš zůstat v Maunu? Nějaké místo určitě bude, ale nevíme kdy a Ty jsi první na našem waitlistu.“ Teď teprve začínám trochu víc přemýšlet. Přesto všechno se necítím nějak zvlášť špatně, ba dokonce naopak vnímám spíš fakt, že pracovní příležitosti tady budou. Jen se zase potvrzuje, jak je každý den všechno jinak. Včera byl Lyden ještě posílán do Zimbabwe a dnes má na 70% (jen můj pocitový odhad) jistou práci, jakmile budou potřebovat dalšího pilota. 

Jedna hodina odpolední, lahev brandy a cola. Na ostrém slunci u bazénu se naše lamentování nad pracovními pozicemi rozplývá ve stále delších větách. Litr čtyřicetiprocentního alkoholu stačí na spláchnutí celého týdne a v šestou večerní vyrážíme notně připraveni do Sports baru. Dnes každopádně, měly by být tři “omelety“. Jakmile se totiž pilot chytí a dostane práci, absolvuje ve dvou měsících zhruba osmdesátihodinový výcvik vzhledem k povaze létání v deltě a pak je vpuštěn do víru buše na vlastní triko. To s sebou nese výše zmíněný rituál. Jako předkrm dostávají Morgan a Ed (nakonec jsou jen dva) syrové vejce i se skořápkou a následně jej zalévají mixem alkoholických nápojů připravených dle receptu šéfpilota společnosti, pro kterou létají. Morgan je kus chlapa a proceduru zvládá bravurně, dokonce se dále dobře baví. Naopak Ed, ehm, po několikanásobném vyprázdnění žaludku je s nohama loutky odvezen domů. 

19-03-2011 Maun, Bostwana

S lehkým hukotem v hlavě jsme už zase a časně v BA. Všichni pro mě důležití šéfpiloti mají day off, takže jen debatuji s piloty. Po obědě už jsme zase v kempu a kolečko odpolední nudy začíná. Bazén, spánek, četba, internet. Alespoň kulečník nás nepřestal úplně bavit, takže sem tam hodinku zabijeme urputnou snahou o protrhnutí plátna. 

Vlastně jsem našel po delší době velmi vážný důvod, proč bych se raději válel v některém z krytých bazénu u nás, než tady. Nejsem silně věřící, ale zároveň taky velmi zdrženlivý v hubování tam nahoru, silám, které nad námi bdí. Co to ale toho Pána Boha napadlo vymyslet MOUCHU? Nepochybně má svou nezastupitelnou úlohu v potravním řetězci, ale posledních pár dní také nevítanou funkci otravy každým coulem. Nebo snad začínám po třech týdnech smrdět jako africké, s prominutím, hovno?! Pardon, ale bez sprchy dvakrát denně bych asi umřel. Když se pak po stopadesáté probudím na lehátku díky těmto milým stvořením, přes svou povahu “ani mouše by neublížil“, dvě odesílám časopisem rovnou za svým stvořitelem. Nevím, co se děje, ale Lyden se potýká se stejným problémem, takže alternativu s exkrementem si troufám vyloučit, prostě jim to horko asi leze na mozek (mozek?).

V neděli už se toho moc neděje, jen mě při ranním čaji baví, už od pohledu Klapzubova jedenáctka, poskládaná v kabině a na korbě Toyoty Hilux tvářící se jako místní profesionální fotbalový tým. 

Další zážitky zase nejspíš příští neděli, do té doby přeji pěkný čas.