08/03 - 13/03

08-03-2011 Maun, Botswana

Ráno je opět dusné, v ústech smíšené, ale vcelku příjemné. Opět nás nečeká nijak zajímavý den mimo obrážení dopravců. Tak se taky děje, odpoledne v duchu filmovém. Devátého konečně dostáváme vyprané věci a rozhodujeme se další den ráno přestěhovat.  Večer se lehce loučíme s Audi kempem.

 10-03-2011 Maun, Botswana

Pakuju svých pár švestek a zjišťuju, že dokážu žít docela skromně a nadvakrát se stěhujeme Robertovým VW Polo. Přece jen jsme tři a krámů je nakonec požehnaně. Hlavně těch Robových. Jeho stan na bázi menšího rodinného domu, rozkládací postel a sedačka, vařič a kvanta dalších věcí jsou příliš objemné, než aby to jeho mini spolykalo i s námi.

Zpočátku jsem trochu v rozpacích, ale dobrý oběd, pár temp v bazénu, elektrika a internet v ceně, udělá z kempu v komplexu hotelu Sedia snad příjemné místo k žití. Zůstávám v baru u bazénu a aktualizuji blog, zatímco Layden s Robem odjeli koupit něco ku snědku. Dopadlo to paklem piv, litrem vodky a colou. Večer se skromně držím pár kousků pivka Windhoek Lager (pro příště zjišťuji, že Windhoek Draught je stejně drahý, má stejně alkoholu, ale o 110ml víc). První noc v novém bytě. 

11-03-2011 Maun, Botswana

V poměrně veselém duchu se z rána přesouváme na letiště. Obligátní čaj v BA je vždy příjemným začátkem nového dne. Konvice plná voňavého a chutného Roiboose s konvičkou mléka a hnědým cukrem vždy alespoň čtyřikrát naplní můj šálek. Situace na letišti a okolí mi opět zlehka připomíná zvláštní pocit beznaděje. Spíše mě ale vyprovokuje k osobnímu zamyšlení a lehké změně v přístupu k věci. S tímto seznamuji Lydena během floatingu v bazénu v odpoledních hodinách, jelikož cítím, že jsme v tomto duchu spjati. Bez výjimky souhlasí a nastolujeme režim. 6:30 budíček, půlhodinka plavání, sprcha a hurá otravovat operátory na letiště. Robert přikyvuje našemu hecování a nezdráhá se připojit, i když jak jsem již poznal, jeho morálka je ještě horší než moje, tak uvidíme. 

Večer zakládáme na barbecue (v jižní Africe zvané “Brai“), přijíždí Morgan a házíme flákoty na oheň. Je pátek, ale nikdo nemá ani pomyšlení na Sports bar, jsme unavení sami sebou i společností tam. Raději skáčeme do bazénu a trávíme chvíle nad boji o celý svět, stolní hrou Risk!

12-03-2011 Maun, Botswana

Jak jsme řekli, tak se děje, jen Robert nereaguje na pokyny ku vstávání. Už po sedmé hodině si to ale všichni hrneme na letiště. Ve výsledku se podrobujeme akorát o hodinku delšímu posezení v BA a posloucháme vylité mozky z předešlé noci ve Sports baru a klubu Trekkers (další a asi jediný podnik v Maunu značně ovládaný místní komunitou). 

Obrážíme obchody, spolykáme oběd ve Wimpey. Tu si uvědomuji a tímto se veřejně omlouvám všem, kteří se museli dívat na mou nepochopitelnou hrubku v názvu blogu a opravuji význam slova záměnou písmena V za F. 

Rob odjíždí do kempu a já s Lydenem zůstáváme déle, pevně rozhodnuti znovu pozdravit Michaela, potřást rukou a prohodit pár slov. Dvě hodiny čekání v BA se vyplácí. Při našem setkání na pohovce v Mackairu nevěřím vlastním smyslům, znovu silné deja vu. Zasaženi nesmírně pozitivní zprávou (více později, jsem pověrčivý) se uchylujeme z letiště a v návalu radosti se chytáme Lydenova nápadu, již delší dobu plánovaného. Oslovujeme taxikáře, aby nás odvezl do míst, kde koupíme místní pivo CHIBUKU. Za čtyřicet babek to máme i s donáškou do vozu, přičemž značně podnapilí místní nás vnímají jako zjevení. Chci fotit, leč nemám odvahu. Nevypadají agresivně, ale nemám tušení, co čekat od zjevně veselého člověka civíc na mne očima se silně zažloutlým, k pleti však stále kontrastním bělmem. Hotelový personál složený z místních se s námi při vnášení tohoto nebezpečného materiálu dává do řeči a přejí nám příjemnou zkušenost. Abby, portýr a číšník v jednom nám radí pít v kombinaci s mlékem pro lepší trávení, samotné pivo přitom není balené v ničem jiném než litrových krabicích připomínající mléko. Lehce prosakující lepený uzávěr už dopředu nevěští nic dobrého, ale v životě se má zkusit všechno, nu což? S napětím otvírám první krabici a Lyden s pořizuje pár důkazů na můj fotoaparát. Zřím hmotu podobnou nefiltrovanému pivu, o něco hnědší a s kousky čehosi. S pánembohem do toho. Zvládám dva loky a jímá mne zvláštní pocit. Lyden udrží sotva chvíli sousto v ústech a křtí traviny nedaleko našich stanů. Zbytek vylévá. Být ta hmota vychlazená, nazval bych ji možná chutnou, takhle ale druhou krabici s radostí darujeme Abbymu. V baru stále běží kriket, nebo rugby, kterýchžto se účastní většina afrických států a místní s urputností fandí. Pořádné fanouškovství paradoxně přichází teprv s obrázky ze zápasu anglické ligy Manchester United vs. Arsenal, můžou se uřvat. Den zakončujeme se skupinou Britů, během večera třímám klíč od Robertova auta podobný tomu mému a v hlavě mi běží film zážitků s milovanou Astřičkou. Zítra nevstáváme.

13-03-2011 Maun, Botswana

Vstáváme, nevstáváme, africkému Slunci je to jedno a neúprosně nás zase vyhání ze stanů. Personál nám suše oznamuje, že je ohlášen výpadek elektřiny v celém Maunu do čtvrté hodiny odpolední. Vypadá to na klidný den, na letiště nemá cenu jezdit, je mrtvo a drtivá většina šéfpilotů má volno. Dočítám Kunderu a doplňuji pár řádků za teplého a dusného odpoledne. V osmnáctou hodinu si troufám predikovat klidný večer, chceme zítra brzy na letiště.