22-01-2011 Uherský Ostroh, Czech republic
V tento den se mi podařilo před rodinou zmínit moje úvahy, plány a představy, které mi v hlavě leží zhruba týden až dva. Afrika, Botswana, město Maun, lítání v deltě Okavanga. Měsíc příprav, shánění informací, peněz, přesvědčování okolí, ukončení studia, loučení se s rodinou, přáteli a blízkými. To je jen hrubý výčet toho, co se odehrávalo reálně, zatímco uvnitř mě bylo neskutečné, až možná zaslepené nadšení, ale s blížícím se odjezdem taky smíšené pocity nervozity, nejistoty a zároveň naděje a touhy po něčem novém, neobvyklém s nádechem svobody, nezávislosti.
23-02-2011 Olomouc, Czech republic
O měsíc později v 6:30 ráno s nedochvilností mě vlastní dobaluji posledních pár věcí do krosny. Chtěl jsem vše zanechat tak, abych odjel a nezůstaly po mě formální i neformální věci k dořešení a nezatěžoval tak mé, už dost vypjaté okolí. Vlastně celá situace kolem mého odjezdu ani tak vypjatá nebyla, jen se člověk najednou pouští do něčeho neznámého a nedokáže ani sám sobě, natožpak lidem ve svém okolí přesně definovat a obhájit své činy. Před bitvou se nikdy nikdo nestal generálem, ale snažím se cestovní náležitosti připravit tak, aby mě ta hromada neznámých v bojích při mém putování překvapila co nejméně.
“Naštěstí“ se mi, díky lehce hektickému balení, správě notebooku a dalším věcem, podařilo naspat hrubé dvě hodiny, takže jsem příjemně otupen k vnímání reality a faktického odjezdu na dobu i mě pořádně nepředstavitelnou. Cestu na letiště do Vídně vnímám skoro jako krátkodobý výlet, zatímco v dáli číhá dosud nepoznaná zkušenost. V 11:32 se loučím s Otcem a vstupem do terminálu se uzavírá jedna z kapitol mého života. Pořád mi nic nedochází. Píšu a volám svému nejbližšímu okolí s představou, že budu najednou tolik odříznut v nepříliš hostinném prostředí Afriky. Jak se později ukáže, opak se téměř stává realitou. Ještě než stihnu usednout v letadle španělské společnosti Iberia na letu Vídeň - Madrid, únavou upadám do komatu a probouzím se v pravidelných intervalech díky naprosto nepohodlnému posazu nahrubo poskládaných sedaček. Jako v lowcostu si připadám právě, když palubní průvodčí začne roznášet jídlo i pití za nehorázný peníz. Probuzení v Madridu s dotykem podvozku na letištní ploše provází po chvíli spuštění telefonu a po krátkém nahánění i setkání s Míšou Hanusovou, která zde tráví semestr v programu Erasmus. Jsem stále trochu otupen, ale je to velmi příjemná společnost namísto čekání 9h na další spoj. Jsme v centru, procházíme pár pamětihodností, podniků.. Neviděli jsme se jaký čas, užívám hovorů a uvědomuji si fakt, že se snad stáváme dospělými. 2 hodiny před odletem se proplétám vysoce sofistikovanou infrastrukturou nového terminálu madridského letiště. Je mi dobře a zároveň nijak, píši pár zpráv.
24-02-2011 Madrid, Spain; Johannesburg, JAR
00:10 se Airbus A340 odlepuje od evropského kontinentu a já jsem už zase v kómatu. Po hodině letu mě překvapuje pozdní večeře, kterou beze zbytku v polospánku spořádám a znovu umírám. Hodinu před dosednutím v Johannesburgu (JAR) před sebou mám snídani a z okénka pozoruji africkou půdu. Kde to ksakru jsem a co tady dělám? Není to poprvé a zdaleka ne naposled, co se mi tahle otázka vkrádá na mysl. Následuji dav a přemýšlím jaké peníze vyměnit a zároveň čekám na své zavazadlo, které musím opatrovat do dalšího letu Joburg – Maun (Botswana). Dle předem nabytých vědomostí neopouštím budovu letiště. Mám 23h času mezi lety, lidé se zdají přátelští. Chodím z jednoho konce na druhý, sem tam něco sním, v devět večer nacházím konečně wi-fi zdarma. Ve dvacátou třetí se ubírám na několik málo sedaček v letištní hale. První upřímný kontakt s místním obyvatelstvem nastává v případě příchozího jihoafričana v mém věku, čekajícího na ranní let do Kapského města. Po zhruba dvouhodinové debatě usínáme.
25-02-2011 Johannesburg, JAR; Maun, Botswana
Již lehce smrdutý po třídenním cestování usedám na zjevně novou sedačku Fokkeru F28 na lince do Maunu, zatímco ostatní části letounu očividně spatřily světlo světa mnohem dříve než já. Hluk motorů je neuvěřitelný, vypadá to na pěkně živočišné éro, líbí se mi. Ten černý steward je strašně pomalý, možná není ani extra vzdělaný, ale je příjemný, usměvavý, ochotný, váží si svého zaměstnání a dělá to očividně rád. To není rasismus, nýbrž pro zamyšlení! Usínám.
Jímá mě hrůza a zároveň nadšení. Letiště, které jsem před dvěma dny viděl na Youtube, se vynořuje z oblačnosti, klapky se vysouvají naplno, letištní halu jsme už dávno minuli a letoun konečně dosedá. Maun, Botswana. Imigrační úředník rozdávající formuláře příchozím do letištní haly vypadá přísně. Mix všech různých pocitů mi jej snad dovolí správně vyplnit. Zaškrtávám kolonku turistického pobytu a troufale vyplňuji počet dní pobytu číslem 80 (maximální doba pro vízum je 90 dní). Právě délka pobytu šokuje imigrační nejvíce, klepou se mi nohy, chvěje hlas a snažím se situaci zachránit předem zakoupenými zpátečními letenkami. Nestačím je ani ukázat a dostávám do pasu razítko s počtem dní 90. Rychle beru krosnu vyjímajíc se mezi turistickými kufry a probíhám mezi dvěma stoly celní kontroly, která právě odchytla jiné k prohlídce jejich zavazadel. Uf. Sedám si na první lavečku, pozoruju dění kolem a píši domů. Půl hodinkou se vzpamatovávám, zbavuji krosnu ochranné folie (zničím při tom propisku), měním 200 USD na Botswanskou Pulu a mířím naproti letiště do restaurace Bon Arriveé (BA), která se po většinu pobytu nakonec stane mým nejčastějším útočištěm a je místem setkávání místních pilotů. Zachraňuji rozpoložení jedním pivem a k mému štěstí potkávám trojici pilotů, hledající práci stejně jako já. Ptám se na cestu do Audi campu, beru si dle doporučení místní taxi a nechávám se z neznalosti oškubat v přepočtu zhruba o třicet korun českých. Což není mnoho, nicméně přeneseno do našich končin je to jako by vás pražský taxikář natáhl o dvě stovky, když dobře.
„Dobrý den, chci u vás zůstat nějakou dobu a chtěl bych cenu pro piloty.“ Recepční: „Are you a pilot? They are really good to fuck.“ (Ty jsi pilot? Piloti jsou dobří milenci). V tuto chvíli jsem pochopil 37% HIV pozitivních lidí v této zemi. Ať už za to může nevzdělanost, lehkomyslnost nebo snad jen živočišný chtíč, situace v této zemi se opravdu vymyká kontrole, zatímco většina okolních států se s tímto problémem, a podotýkám úspěšně, snaží něco dělat. Není to jako rakovina, kterou si člověk nevybírá, tady má každý možnost sáhnout do krabice s kondomy zdarma. Je to o kultuře, myšlení, zatímco krabice zůstává plná.
Kemp vypadá opravdu hezky, stavím stan, vybaluji věci a usínám, jsem vyčerpán. Probouzím se s příchodem těch tří pilotů, Roberta (JAR), Matta (francouzský kanaďan) a Wesleyho (JAR). Z neznalosti prostředí spořádám v restauraci vynikající kuřecí řízky za příjemných 280 korun českých. Vážně, jídlo je splendidní, ale ceny jsou stejně jako služby vysoce západní. Hektický den zakončuji právě s piloty, ničím je českou slivovicí, jedeme na nějakou chvíli do místního podniku SPORTS BAR, kde to každý pátek vře. Alkohol za volantem tady málokdo řeší, Robert přijel z Joburgu autem, takže se za doprovodu kvalitní hudby naprosto bezpečně přesouváme. Doslova ožralí piloti, většina bílých a znovu několik černých žen neznající hodnotu svého těla. Naštěstí ještě před půlnocí je těmto obrázkům konec, ale potřeba začlenit se mezi piloty mě tímto podnikem provede ještě několikrát. Rád se bavím, ale „vocaď pocaď “.
26-02-2011 Maun, Botswana
Volání práce mě vyhání ze spacáku poměrně časně, zatímco ostatní spokojeně prožívají kocovinu v notně dusném prostředí stanů pohlcujících paprsky ranního slunce. Úžasně svobodný pocit sprchy pod otevřeným nebem se znovu hádá s myšlenkou, co tady vlastně dělám. Nejsem doma. Co budu jíst, jak a kterou práci budu shánět?! Jedinou obranou je útok, kopu se ze stanu a jdu chytit Combi nebo Special.
Combi představuje značně nepravidelnou přepravu v nehorázně přecpaných dodávkách, kde jsem se nikdy nepotkal s bílým člověkem. O technickém stavu vozidla si ani netroufám přemýšlet, ale je to levné (3 BP ~ 8 CZK) vzhledem ke každodenním přesunům na letiště a člověk aspoň něco zažije. Special je jednoduše taxi jako všude jinde ve světě, technický stav je až na výjimky slušný a řidiči velmi různorodí, lépe řečeno schopní řízení vzhledem ke genofondu černé rasy a bez výjimky přátelští. Cena je také velmi variabilní, záleží zejména na osobní asertivitě při smlouvání, nikdy se mi však nepodařilo dostat se na cenu přepravy, kterou uplatňují místní. Holt pořád jsem zjevem turista. Nakonec však průměrných 20 BP (55 CZK) za jednu cestu město – kemp (12km) je docela příjemných, nicméně kvantita přesunů dá výdajům zabrat, proto se snažím co nejvíce přesouvat své pozadí s Robertem v autě a jen sem tam přispět na benzín. Nebo využívat již zmíněné Combi.
Nakonec chytám Special a kolem 8 jsem na letišti. Obcházím první dopravce, ale moje zdrženlivost mi nedovoluje se projevit, jak bych si asi představoval. Také s angličtinou na pracovní úrovni nemám žádnou zkušenost, tudíž se moc necítím. Naštěstí, jak jsem později zjistil, jsem se v těchto případech octl u pro mě nepříliš podstatných dopravců a mohl tak propracovat svůj přístup k šéfpilotům a uplatnit jej později. Je sobota a většina z nich má volno. Pracovní doba tady funguje na bázi šesti dní práce a jednoho dne v týdnu volna, který si člověk může sám zvolit. Kolem desáté jsem hotov, v BA potkávám svatou trojici z kempu. Někdy se diskutuje pořád a o všem, jindy se zarytě mlčí většinou v důsledku frustrace dosud nezaměstnaných. Meeting point pilotů funguje výborně, hned poznávám spoustu z nich a opět využívám své neschopnosti zapamatovat si jména, navíc cizí, takže si při jejich pátém ověřování připadám jak idiot. Schraňuju informace o levném stravování, poznávám prostředí, místní i cizince. Nakupuji něco málo k snědku a mířím zpět do kempu. Tady už se nic zvláštního nesemele kromě mých velmi houpavých pocitů beznaděje, nerozhodnosti a pochybách o veškerém současném dění. Večer obvyklých pár piv, něco málo ze slivovičky a uložení ku spánku v pokoji o vodním sloupci 7000 mm.
27-02- 2011 Maun, Botswana
Probouzím se kolem deváté hodiny se spoustou otázek v hlavě, žádnou odpovědí a svíravým pocitem v žaludku. Sedám vedle očividně relaxujícího a zároveň napjatého Wesleyho v baru, jelikož jeho čas se naplnil a bez úspěchu nás za několik málo dní opustí. S odvahou si objednávám jedno z dětských jídel, když o půl hodiny později Robert velí k odjezdu. Ani celé dopoledne by mi nestačilo, abych do sebe nasoukal ne více než půlku z jinak chutného pokrmu. Téměř deprese řekl bych, otázky bytí. V okolí letiště je značně mrtvo, klid a minimum létajícího personálu. Balíme to a míříme zpět do kempu. Cestou do stanu zřetelně slyším českou artikulaci. Přeji pěkný večer, poznávám šestnáct českých duší cestujících napříč jižní Afrikou a závidím jim ten pocit dovolené. Vyseknutá poklona mým činům z jejich strany mě ale ukládá ke klidnému spánku.
28-02-2011 Maun, Botswana
Den jako přes kopírák. Jedinou výjimkou je večerní odjezd Wesleyho domů. Musím říct, že mi za těch pár dní přirostl k srdci, byli jsme podobné duše, cítím se, jako bych přebíral štafetu. Matt odjel na jednu noc do delty Okavanga na safari se synem majitele jedné ze společností. Začíná si poslední týden v Maunu užívat, ráno obdržel zprávu z Dakaru v Senegalu, že ho přijímají jako pilota na Piper PA28, mimochodem mé asi zatím nejoblíbenější éro. Výhoda francouzštiny, my ostatní jsme bez šance. S Robertem se večer pouštíme do debaty o našich životech, osudech, cílech a důvodech, proč jsme vlastně tady. Celý večer mě značně rozkládá a spolu s žábou hrabající pod mým stanem ve třetí hodinu ranní se mi všechno chce zabalit a ujet zpět do Evropy.
01-03-2011 Maun, Botswana
Nikdy jsem nepřestal věřit v to, pro co jsem se rozhodl. A konečně snad přišel den, který mi dovolí pochopit mé činy. Obcházím několik dalších dopravců, mám dobrý pocit. Zejména ve společnosti Mackair, jejíž webové stránky byly vlastně spouštěcím mechanismem všech mých plánů. Během dne přemýšlím nad spoustu věcí a večer už se cítím, asi spokojeně, nesourodé pocity a špatné myšlenky ustupují do pozadí. Vnímám pokrok v angličtině a začínám oceňovat i stránku jazykového pobytu. Vlastně všeobecně přestávám být krátkozraký a uvědomuji si pozadí této životní zkoušky. Nedocenitelná zkušenost spoléhaní jen na sebe samého v jakékoliv situaci, již zmíněný pokrok v jazyku, a co především, spousta nových kontaktů, jak lidských tak v oblasti letectví. Pozitivní začíná pomalu, ale jistě, přebíjet všechnu tu negaci.
02-03-2011 Maun, Botswana
Přesto všechno se probouzím s nejistotou, zdali to všechno nebyl jen krátkodobý přelud. Zdá se, že situace se opravdu stabilizovala. Jsem tady, sám za sebe a chci bojovat. Co se má stát, se stane. Dalších pár dní se odehrává pořád v tom samém duchu, sem tam se naskytne situace hodná zaznamenání, větší porce z nich se ale možná spíš hodí do soudku “co zde bylo uvařeno, to se taky sní“. Kemp – letiště – obchod – kemp. Jeden den trávíme čas v leteckých společnostech, druhý zase víceméně přikováni k židlím v BA.
Ještě pořád mě od příjezdu neopustily zažívací problémy, které trápí i příchozí rodilé jihoafričany. Není to nic neobvyklého, člověk si akorát musí co nejlépe zmapovat rozmístění sanitárních zařízení ve svém okolí. No, to asi stačí, jen se někdy směju sám sobě, co všechno tyto situace druhotně přináší.
Z dosud poznaných pilotů mimo naši komunitu zatím nezaměstnaných, jsou příjemnými lidmi hlavně Morgan (Francie) a Cameron (Austrálie). S ostatními se mi buď zatím nepodařilo dostat do hlubšího kontaktu, nebo jsou příliš distancovaní od nově příchozích. No a pak je tu skupina idiotů tak jako všude na světě, kteří se pohybují na hranici mezi vlastní retardací a reálnou demencí odrážející se v jejich činech a dialozích. Zajímavé je naopak pozorovat jak se tito lidé projevují zranitelně, pokud nejsou spjati mezi sebou.
A konečně, málem bych zapomněl, v tento poznáváme nově příchozího, Lydena z Nového Zélandu. Vlastně je původem ze Zimbabwe, na NZ utekli v roce 2001, když jejich rozsáhlou farmu začal znárodňovat nový prezident a situace v zemi zůstává tristní dodnes. Odhadem přišli o 60 miliónů USD jako mávnutím proutku, hned jsem si vzpomněl na komunistickou historii naší země.
04-03-2011 Maun, Botswana
Matt nás zítra definitivně opouští. Obligátní připomínání mého zjevu u leteckých dopravců zakončuji nákupem lahve vína, jelikož ať chci nebo ne, je pátek a čeká nás utužování kolektivu ve Sports baru. Dnes se tam vlastně i tak trochu těším, jelikož doufám, že potkám lidi, kterým bych se potřeboval dostat pod kůži kvůli práci. Ještě předtím ale užíváme steaky a různé masité pokrmy vlastnoručně připravené. Hovězí maso je tu neuvěřitelně levné. Trochu emocionálního vypjetí přichází s myšlenkami na Mattův odjezd a se zprávami o rodinných a business problémech v Robertově rodině. Nakonec odjíždíme všichni v dobrém rozpoložení. K mému zklamání se zde ale sešla jen parta kontinuálních čističů mozku, takže večer víceméně proklábosím s Cameronem. Dává mi pár dalších tipů. Matt svůj odjezd pojal velkolepě, až ho po půlhodině konečně nacházíme spícího v Robertově voze. Není vidět ani hvězdu a už druhý den je značně deštivo, což dává mému domečku z nepromokavých vláken docela zabrat.
05-03-2011 Maun, Botswana
Slunce, opírající se do vlhkého stanu vytváří uvnitř velmi příjemný vzduch a opět mě vyhání do sprch. Jen Lyden je živ, rozhodujeme se nečekat na ostatní a vyrážíme do města. Cestu v Combi si náležitě užívám zhruba ve stejném duchu jako v případě letu Vídeň – Madrid. Lydenova angličtina mi někdy dává pořádně zabrat, nicméně to nám při společném obědu nebrání ve vzájemném odkrytí karet. Shodujeme se na trochu vypočítavé hře jinak příjemného a ochotného Roberta. Zjišťuji, že Lyden je v Mackairu docela vítán neb majitel (Mark) i šéfpilot (Michael) taktéž pochází ze Zimbabwe. Upřímně mi ale vykládá o rozhovoru mezi nimi a potvrzuje, že by Mackair měl ještě před sezónou nabírat. Cením si ho, ne z vypočítavosti, ale kvůli jeho přímosti a povaze.
Přesto si znovu uvědomuji, že je tady člověk pořád jako na houpačce, kolikrát na značně vratké, takže se rozhoduji podniknout několik kroků a pokusit se vytvořit pár záložních plánů. Píši Petrovi (kamarád mojí Jany) do JARu, který zde žije již několik let, a ptám se na pracovní možnosti. Jsou, třebas ne přímo v letectví, ale uživím se. Přece jen bych ale rád zůstal v branži, proto přikládám větší důležitost Romanovu kontaktu na člověka v JARu a sám se pokouším vyhledat člověka létajícího v Namibii přes mého leteckého instruktora z Benešova. V následujících dnech také rozesílám svůj životopis většině dopravců v Namibii, kde by, jakožto bývalé německé kolonii, mohla být výhodou moje značně zkostnatělá němčina.
Odpoledne si s Mattem třeseme rukou a vzájemně přejeme mnoho štěstí. Je pryč.
07-03-2011 Maun, Botswana
Asi ve tři hodiny ráno slyším křik, běhání a vnímám záblesky baterek. Zase někdo místní přeskočil zeď s ostnatým drátem a snaží se okrást někoho z turistů. Znovu oceňuji své nevelké obydlí, dva uzamykatelné zipy a fakt, že mám všechny své věci na dosah ruky. Oni vlastně ani nejsou nebezpeční, jen zatraceně mrštní a rychlí. Ráno se vše potvrdilo, asi obezřetnému turistovi byl ukraden notebook a pár drobností z jeho předsíně.
Ve vedlejším kempu se zase včerejší večer stal osudným dvěma lidem, když se potkali s hrochem. Tohle masivní zvíře má na svědomí nejvíce lidských obětí v Africe a nezdá se, že by proti jeho síle, tlamě a zubům bylo nějaké obrany. Historka nakonec nabývá reálné podoby. Lidé byli na loďce v pozdních hodinách, hroch ji převrátil, a jelikož většina místních neumí plavat, jednoduše se utopili, ani stopy po násilí.
Vzhledem k nevelkému dění se po poledni ubírám z letiště do internetové kavárny a zakládám tento blog. Nakonec přijíždí i Robert s Lydenem. Kupujeme trička, jelikož ženy v prádelně jsou již třetí den očividně zaneprázdněny obíráním plodů ze stromu v kempu. Ve SPARu ještě pár surovin na společný oběd a míříme zase do Audi. Cestou zjišťujeme podmínky a prostředí kempu u hotelu Sedia a taky Oldbridge Backpackers. Manažer Audi kempu nám totiž s nadcházející sezónou projevil poděkování za přízeň zvýšením ceny z dosavadních 22 BP na 57 BP za noc s účinností od 10.3.2011. Děkujeme, odcházíme. Sedia to vyhrává, hotelové prostředí, blíž letiště (ušetříme za dopravu), možná ještě lepší bezpečnost a cena přívětivých 40 BP. Desátého se přestěhujeme. Kolem páté hodiny odpolední nás chytá nebývalá pivní slina. Vytáčíme se v nedalekém baru, kde mají pivo o polovinu levnější než v kempu. Mimochodem, na točené pivo si tady člověk může nechat zajít chuť. Jeden z velkolepějších večerů si užíváme plnými doušky, přidává se A.J. z Autrálie a moje účinkování zase, v Africe poprvé, končí neslavně. Nesnáším ten pocit konce světa.
