11/04 - 21/04

11-04-2011 Maun, Botswana

Z rána ani nejsem schopen většího slova, přejeme si navzájem mnoho štěstí a potřásáme pažemi. Už teď ale vím, že mi ten magor bude chybět. Na letišti je znovu atmosféra spíš pohřební, jediným rozptýlením dne mi jsou příchozí zprávy od putujícího Lydena autobusem do Gaborone. Kam přijíždí nečekaně na čas, v patnáctou hodinu odpolední, ale cesta musela být více než zajímavá. Luxusní dálkový autobus, vyřazený žlutý školní americký, spolu se stovkou cestujících, musel být jistě jedním z povedených afrických zážitků. 

12-04-2011 Maun, Botswana

Východ slunce při čaji v Bon Arriveé pěkně hřeje, zřejmě nás čeká další idylický den na letišti. Nakonec zůstává jen u hezkého počasí, všechno ostatní se pěkně komplikuje a vítr zvedá jen pesimistické nálady. Žádosti o pracovní povolení a trvalý pobyt Morgana z Air Shakawe a Jamese z Delta Air jsou zamítnuty. Pořád dokola se opakující problémy s nabíráním místních pilotů a jejich upřednostňování vládou před zahraničními tedy neustává. A tohle má být nejspíš odplata. Nejsou sami, dva piloti ze společnosti Wilderness již byli odvolání do jejich pobočky v Zambii, leč i zde jsou problémy podobného rázu. Všechny jejich žádosti i následná odvolání byly odmítnuty a víza v jejich pasech vypršela. Morgan by někoho nejradši zabil, Jamese pro jistotu ani nevyhledávám, horkokrevný Angličan. Začínám mít pocit, že sehnat práci nebude až taková výhra, všechna tahle byrokracie se zdá jako další, nekonečný a ještě těžší boj. 

13-04-2011 Maun, Botswana

Zima klepe na dveře, noci začínají být chladnější a můj letní spacák to pomalu začíná vzdávat. Ještě lepší pocit mám ve sprše, rezervoáry teplé vody jsou úspěšně vyprázdněny turisty z “trucku“, který v kempu vždy staví na dva dny, absolvují krátký pobyt v deltě a pokračují dál. Tyhle akce pořádají většinou anglické cestovky, zahrnující putování po Africe po 14, 30 nebo 48 týdnů. Nápisy na náklaďácích “The Real African Experience“ zní ovšem poněkud směšně, lidé tráví celé dny na cestách za okny náklaďáku a vypadají sami spíš jako atrakce, než příroda kolem. Proti gustu žádná, ale tahle komerce vyvolává úsměv na tváři většiny kolemjdoucích, jakkoliv se zdá tříměsíční putování z Keni do JARu zajímavé. 

Se žhnoucí koulí v dáli na východě se vše začíná hezky oteplovat, jen místní zůstávají navlečeni ve vrstvách svršků, zatímco nám Evropanům je stále dobře pouze v tričku a kraťasech. Odpoledne už se ale naopak potím při praní svého ošacení. Při té příležitosti potkávám dvě Švédky, které zůstávají asi na týden. V rámci svých studií se vydaly taktéž napříč Afrikou, přičemž cestují na vlastní pěst bez plánu a zatím nejdelší čas strávily ve vesnici Masájů v Tanzánii. Konečně nějaká další společnost mimo Zrzka a snad rozptýlení na dalších pár dní.

Dopoledne se zdá aviaticky bezúspěšné, odpoledne ale zkouším společnosti znovu, zítra bude možná volný let s Jamesem v Delta Air. 

 

14-04-2011 Maun, Botswana

Co to do… je?! Vnější plášť stanu u vchodu rozpáraný, kočka vystrašená k smrti. Nejspíš se některá z dalších snažila dostat k jídlu, ukrytém pod mým stanem a narazila na Fatty – moje mourovatá, kterou jsem byl nucen přejmenovat v důsledku neúměrného tloustnutí. Ne, těhotná asi určitě není nakonec. 

James začal lítat sám asi před třemi týdny, od Roye (šéfpilot) ale přece jen dostávám povolení k letu. Dostatečně dlouho před letem jsem v terminálu, ale nikde žádný portýr ze společnosti, který by mě protáhl letištní kontrolou. Pořád musím eliminovat vzezření pilota hledající práci, imigrační úředníci jsou tady všude a neradi nás vidí. Těsně před jedenáctou probíhám terminálem a James už mě na stojánce nervózně vyhlíží. Letíme do pouště Kalahari, destinace Glassfields, zhruba hodinka letu. Naše dvěstěšestka je vybavena “stall kitem“ (laicky výbava pro lepší aerodynamické vlastnosti při nízkých rychlostech), stoupání je jako ve stíhačce a nad koncem dráhy jsme 1500 ft nad zemí. Na druhé straně ale znovu nefunguje intercom a Jamesova britská angličtina, už na zemi dost náročná, je pro mě přes hluk v letadle úplně cizí řečí. Stoupáme FL085 a 30NM před GLA se snažím udržovat ustálené klesání až k destinaci. Pravým, hodně malým okruhem na dráhu 24, která se mi na chvíli ztrácí za křídlem, se při Jamesových pokynech snáším až na práh stripu, kde éro s příchodem pádovky nemilosrdně přibíjím na zem. Obratem nabíráme dva pasažéry a hrneme to zpět. Komunikace se mi zdá už mnohem jasnější do chvíle, než se znovu ozve z věže ženský hlas. Jak mi už dřív říkal Frank, tuhle hodně rychlou paní se člověk prostě musí naučit nazpaměť. 

Zaháním hlad a zkouším znovu štěstí v kanceláři Delty na zítřejší lety. Bez očekávání se zase vylouply dokonce dva. Na první, znovu s Jamesem, dostávám lístek ihned, jelikož odlet je v 6:30 ráno a Tyronův let si mám přijít potvrdit během dopoledne. 

Celkově dost úspěšný den, večer ještě dostává Ging na prdel v kulečníku a baví mě svou nevrlostí z prohry.

15-04-2011 Maun, Botswana

4:53 jsem z rána na displeji svého telefonu neviděl hodně dlouho. Být to cokoliv jiného, letěl by do druhého kouta mého rozlehlého apartmá. Pro tentokráte mu to promíjím a kopu se ze spacáku kvůli letu svému. V půl šestou se blížím k, v kteroukoliv jinou denní dobu značně rušné, hlavní silnici a dochází mi to. Ticho, tma, ani nohy nikde okolo, natožpak taxi. Zkusím to na nejbližší křižovatce (odbočka do usedlosti). Za dvacet minut se dočkávám a v terminálu čekám na Jamese, až si mě vyzvedne. Dle očekávání se objevuje v jeho obvyklé náladě a konverzaci horko těžko rozvádím na “Good morning“. První jeho přepnutí přichází po usednutí do letadla, pozitivní pohled i slova z jeho úst, i když intercom opět nefunguje. Na věži se ještě očividně spí a paní se probouzí až při narolování na dráhu a našem rozhodnutí samovolně opustit řízené letiště. Jsme povoleni do Xaraxai, mě už známé destinace a 206 zase stoupá jak urvaná, čemuž pomáhá i ranní chladný vzduch. Nést se vzduchem za východu Slunce v Africe, je docela příjemný zážitek, řeknu vám. V dáli na horizontu se zatím červená polokoule stává čím dál větší i jasnější a probouzí celou deltu Okavanga k životu. Najít destinaci bez GPS je poměrně mazaným počinem, avšak ne nereálným, proto se snažím udržovat track pouze podle mapy. Těsně před Xaraxai přebírá James znovu řízení a provádí standardní úkony. Právě ve chvíli, kdy potvrzuje volnou dráhu 27 a přistání vytažením plných klapek, kdesi z roští vybíhají 2 velcí pštrosi. Pro jednou je mi Jamesova angličtina zřetelná i přes všechen hluk. Jeho nesmlouvavé FUCK OFF na adresu těch dvou zmatených chudáků bylo slyšet z kokpitu snad v půlce dráhy. Nakonec v úleku nabírají ten správný kurz mimo dráhu, na které zůstávají, až doteď neviditelní, ptáci orlům minimálně velikostí podobní. Jejich slot pro odlet ale nebyl vybrán zrovna ve šťastnou chvíli. Jeden z nich to dostává do hlavy naším pravým křídlem ve výdrži. Naštěstí to bylo nejspíš jen líznutí, pohledem dozadu vidím jeho koordinovanou pravou zatáčku bez vývrtky. Pro dnešek jedno ze zajímavějších přistání, ještě, že to umělo všechno rychle běhat a lítat. Už jsem ale viděl na obrázcích rozpůlené křídlo i žirafí krk. 

Při vzletu proti slunci vidím kulové, ale pravou zatáčkou těsně při zemi se znovu ukazují krásy delty. Stádo slonů provádějící ranní hygienu v jedné z mnoha tůní, hned vedle žirafy okusující vrcholky stromů a konečně taky pěkná tlupa lvů, číhající na svůj přísun potravy. Impaly se už blíží jejich směrem, budou asi hody. 

Když se pak zpátky v Maunu loučíme s našimi pasažéry, americký pár v pozdních letech se mě vyptává, odkud pocházím. Jako obvykle vydrolím z úst naši malou zemičku a pán odvětí: „Mluvíte česky?“. Bývalý voják z Arizony studoval dlouhou dobu češtinu pro styk právě s Českou republikou. Pakliže se omlouvá, že mnoho zapomněl, konverzace v mojí mateřštině příliš nevázne. Avizovaný odpolední let s Tyronem je pak zrušen.

Jsem celkově docela unavený, večer jen krátká plavba na lodi Kapitána Morgana v moři Coly, na Sports Bar dnes kašlu. Před spaním ještě znovu zpestření pěveckým a tanečním uměním místních dívek, z velké části samotných servírek z hotelu. Pro ostatní hosty to může být při jejich krátkém pobytu docela zajímavý zážitek, pro nás už jen určitá součást dne, opakuje se to zhruba dvakrát do týdne.

16-04-2011 Maun, Botswana

Vstávání je minimálně zajímavé, ale razím na letiště, Ging zůstává spokojeně ve svém apartmánu po zbytek dopoledne. A stálo to za to každopádně, zítra mě znovu čeká hned z rána let s Jamesem. 

17-04-2011 Maun, Botswana

Po zkušenostech jsem předešel případným komplikacím a objednal (zavolal kamarádovi jedné z recepčních) si odvoz předchozí večer. Navíc je neděle, takže tím tuplem horší dostupnost jakékoliv přepravy. Na letišti se potkávám se znovu dobře naladěným Jamesem, haha. V letadle je ale už zase jako vyměněný a konečně funguje i intercom. Stripy KWARA a XAKANAKA jsou vzdáleny asi třicet minut od letiště v Maunu a mezi sebou asi 5 minut. Vycházející slunce pomalu začíná prohřívat nasávaný vzduch a vítá zvěř do nového dne. Blížíme se k destinaci a James se hezky poslouchá i pozoruje při postupech pro přímé přiblížení na dráhu 30. Při 70 knotech přelétáváme stromy před prahem dráhy, potápí příď a plavně přechází do výdrže až k polibku země. Nabíráme dva kusy lidského carga a startujeme pro zbytek materiálu do Xakanaky. Je to jen malý bžuch, ale najít destinaci mi dává pěkně zabrat a to využívám GPS, mapu Delty a příručku k odhalení stripu. Na pomoc mi přispěchá až trčící fosforová tyč ve vrcholcích stromů necelé dvě míle před stripem. Prevít se schovává až do dotočení finále na dráhu 26, všechno venku a nad korunami stromů pěkně stabilizovaní v ose stripu. Pojíždíme až nakonec dráhy, kde se bezstarostně pase stádo impal. Že se jedná o přistávací plochu jedné z nejluxusnější lodge v deltě (1700 USD/noc/os.) je vidět na první pohled. Udržovaná výška trávy všude kolem, jakási atrapa vstupní brány do buše atd. je spíš jen pro oči turistů. Další dva pasažéři, zadek dvěstěšestky se potápí hluboko k zemi. Poprvé se tedy seznámím s odlepením éra na maximální vzletové hmotnosti bez jakékoliv únikové zóny, přičemž stromy jsou v bezprostřední blízkosti zhruba 10-15m vysoké. Každopádně bez prominutí vyrušujeme ony impaly a prodlužujeme dráhu co nejvíce. Brzdy, plná přípusť a dle pocitu z tahu se do činnosti určitě nezapojuje všech tři sta hřebců před námi, což mi James posléze taky potvrzuje, nějaký šotek v motoru. Strip je nicméně dostatečně dlouhý, při 60 knotech už plachtíme, necháváme éro rozletět a v osmdesáti se pravou zatáčkou přenášíme přes koruny stromů s lehkou rezervou. Pozorování divočiny pod námi cestou zpět je zase plné žiraf, slonů, lvů, impal a taky nepřehlédnutelných termitišť, které dosahují kolikrát výšky stromů. 

James mi pak, při kávě v BA, nečekaně nabízí další let v jedenáctou. Paráda. Něco málo ku pozdní snídani a už zase sedíme v éru, tentokráte do pouště Kalahari, SHADOW VIA. Teplota ovzduší leze k nepříjemným teplotám a stoupající teplé proudy způsobují vzduch pěkně aktivním. Celých třicet minut je hodně neklidných, držím dvěstěšestku pod krkem, ale stejně se mi nedaří dle vlastních i Jamesových představ. SHV je znovu vidět až pár mílí před přistáním, ke kterému se snášíme kolmo na strip simulovaným vysazením motoru. Proti Jamesovu umění asi nemůžu mít moc výtek, ale tohle přistání pan Kapitán prostě posral. Něco málo špatných přistání už jsem zažil v podání svém i jiných, ale takové fau paux by se asi nemělo stávat před klienty, čekajícími v džípu u stripu. Div je nemusí uklidňovat, aby nastoupili na zpáteční cestu zpět. V CTR se pak zase jednou vyznamenává ATC Maun. Paní nejenže si mele svou vlastní leteckou angličtinu, ale navíc zvládá organizaci vzdušného prostoru při příletu ATR Air Botswana a Legacy Air Namibia natolik bravurně, že dvacet minut kroužíme v poloze po větru spolu s dalšími čtyřmi letouny. Když jsme povoleni na finále dráhy 08, zhruba půl míle před prahem dráhy nás znovu odvolává do polohy po větru díky stále pojíždějícímu ATR zpět po dráze. Jsem vyčerpán z horka i vnímání této částečné neschopnosti ATC a James s křehčími nervy vypadá, že bude posléze odsouzen za vraždu na věži. Po půlhodince už jsme konečně na zemi a s oddechem se loučíme. 

18-04-2011 Maun, Botswana

Možná už bych mohl dopsat blog.

19-04-2011 Maun, Botswana

Znovu by mohlo vyjít SHADOW VIA, tentokráte s Frankem. Jsem na stojánce mimochodem u hezky zrenovované dvěstěšestky a přichází pasažéři. Věděl jsem, že s mým místem to bude trochu loterie, pokud budou mít klienti více zavazadel, ale paní překvapila. Nemůžu se zlobit, že se nevejdu do letadla, které má na svém letu vydělávat, ale proč si tato cestovatelka na třídenní pobyt v buši sbalila půlku domu do kufru o rozměru lodního kontejneru, mi hlava nějak nebere. Nu což, přeju příjemný pobyt, s úsměvem se loučím a metu zpět do terminálu. 

Odpoledne se nese v duchu loučení a večer doprovázíme švédské rozptýlení na autobus do Jo-burgu a dále do Capetown.  

21-04-2011 Maun, Botswana

Na letišti je opět vcelku nijak, možná až zoufale, vzduch je nepříjemně vlhký, vzduchové masy dusné. Dopoledne protrápíme, odpoledne už je o zábavu i děj postaráno. Ve SPARu potkávám několik notně cyklisticky vybavených jedinců a Ginger si kupuje, jako již několikrát předtím, půllitrový jahodový jogurt. Zdánlivě nesouvisející informace se vysvětlují po příchodu zpět na hotel. Kemp je plný cyklistů putující z Káhiry do Capetown, 12 000km za 120 dní, prosím. A stejně tak je plný Gingerův batoh. Ano, jogurt. Sotva jsme dosedli do barových křesel, Ging vytahuje jeho Macbook, naštěstí v obalu, headset, několik knih, brýle a mnoho dalších věcí pokrytých očividně chutnou červenou hmotou. Schovanou škodolibost vytahuji ze zálohy a užívám si to. Alespoň prvních pár minut, pak mi to nedá, musím se slitovat a trochu mu pomoct. Zrzkovy další dva dny smůly právě odstartovaly.